Zemřely jim děti, pak tvořili utopii. Příběh družstva Interhelpo připomíná, že jiný svět byl možný

Za okýnkem letadla se rozprostírá temná poušť Kyzylkum a navigace k občasným světýlkům přiřazuje exotická jména: Komektaev, Lenino, Kyzylorda. Cesta z Česka do středoasijského Kyrgyzstánu se odtud zdá dlouhá a pustá.

V této chvíli ještě nevím, že ji před sto lety po kolejích absolvovala skupina idealistických Středoevropanů, včetně rodičů Alexandra Dubčeka, kteří do Kyrgyzstánu přijeli budovat svoji ideu socialistického ráje.

Čtěte také: Svoboda se v Kyrgyzstánu zase jednou ztrácí. Prezident utahuje otěže, sám v nich ale může skončit

Název Interhelpo si poprvé přečtu až po přistání v Biškeku. „Urputní českoslovenští dobrovolníci z družstva Interhelpo slavili úspěch, v roce 1934 jejich závody produkovaly 20 % průmyslové produkce sovětského Kyrgyzstánu,“ stojí v anglicky psaném průvodci. Vzpomenu si v tu chvíli na světýlka na kyzylské poušti, vzdálenost mezi střední Evropou a střední Asií, a udiveně se ptám – proč by to někdo proboha dělal?

Brzy zjišťuji, že nejsem první Čechoslovenka, kterou tato pozoruhodná středoevropská stopa v Kyrgyzstánu během dovolené překvapila. Při cestách po zemi na ni narazil například redaktor slovenského deníku SME Lukáš Onderčanin, kterého natolik zaujala, že o ní napsal knihu Utopie v Leninově zahradě.

Ta popisuje příběh tisícovky idealistických Středoevropanů, kteří v letech 1925 až 1932 prodali všechen svůj majetek, investovali jej do družstva a následně třicet dní cestovali vlakem až na východní okraj Sovětského svazu. Zastavili uprostřed ničeho, ve stepi vedle tehdejšího Pišpeku (později Frunze, ještě později Biškeku), kde tehdy stálo jenom několik zděných domů. Než začalo družstvo ve třicátých letech prosperovat, zemřely Interhelpovcům na malárii a tyfus všechny děti do tří let.

Schopnost imaginace, která byla možná a vlastně celkem běžná ve 20. letech minulého století, se teď jeví totálně exoticky.

Po krušných začátcích však družstvo na zelené louce vybudovalo textilku, nábytkárnu, pivovar či továrnu na zemědělské stroje, podílelo se na výstavbě sídla kyrgyzské vlády či jedné z nemocnic, založilo si kulturní klub, školu i fotbalové družstvo, se kterým jezdilo hrát až do Taškentu. Pro zaměstnance biškecké železnice Interhelpovci postavili „Městečko pracovníků“ v nezvyklém kruhovém tvaru, která dodnes na mapě zaujme. Jako vůbec první v Biškeku rozsvítili světla.

Z Pišpeku do Biškeku

Za sto let od té doby se Biškek rozrostl v milionovou metropoli. Namísto vesnice dnes působí neupraveným dojmem města, které zlaté časy zažilo několik dekád zpátky – čti na konci nadvlády Sovětského svazu – a tehdy vzniklou infrastrukturu dosud využívá a různě vyspravuje.

Město křižují pravoúhlé ulice a zdobí sovětské pomníky a mozaiky. Ta nejkrásnější z nich, s nápisem „Naši práci tobě, otčino“, visí na průčelí ošuntělé textilky, kde se k mému překvapení dodnes šije. Rozsáhlé parky a stromořadí jenom stěží stíhají pohltit všudypřítomné výpary z automobilů a čtyřicetistupňové horko, které zde v červenci panuje.

Horko, smog a hluk sužují i okolí biškeckého tržiště Oš, kde lze vedle koření do nudlí lagman a výborných sušených meruněk zakoupit také tuny laciné elektroniky, bot či oblečení, včetně pánských trenek s nápisem Keleman Klein.

Místní prodavači patří k chudým obyvatelům hlavního města, závislým na každodenních prodejích na tržišti, a stále se úplně nestihli vzpamatovat z opatření proti covidu-19, kdy byl Oš bazar částečně zavřený.

Na konci dne odchází mnoho prodavačů přespat do omšelých domů v okolí blízké ulice, která nese název československého družstva: Intergelpo. Že domy v jejich ulici před necelými sto lety postavili jiní chudí lidé, českoslovenští, polští, maďarští a němečtí družstevníci, ale místní nevědí.

Nástup paranoidního diktátora Stalina začal likvidovat veškeré nestátní podnikání. Pro družstvo byl smrtící ranou.

„Historii Interhelpa neznají. Tohle není dobrá adresa, a mnoho lidí zde bydlí jenom přechodně,“ vysvětluje naše průvodkyně Altynai. Ta dodává, že dnes obývané prostory kolem ulice Intergelpo družstevníci často navrhli k jiným účelům, nežli k běžnému individualizovanému bydlení: třeba jako skladiště pro pracovní nástroje, nebo jako ubytovnu pro zaměstnankyně textilní továrny. Pokojíčky i společné prostory ubytovny byly předělány na minibyty, které spojuje neosvětlená chodba a schodiště s rozviklanými prkny – místní obyvatelé se na správě společných prostor nedokážou domluvit.

Kulturní dům vystavěný Interhelpovci připomíná české sokolovny. S podtitulkem Lidská tvář politiky hostí fotografickou výstavu o nejslavnějším obyvateli družstva. Vůdce pražského jara Alexander Dubček je zde vyobrazen na sklonku života – s vnoučaty, u hrobu své ženy, pár měsíců před tím, než v roce 1992 zemřel při autohavárii.

Dubček začátek života prožil právě v Interhelpu, kam ho přivedli jeho idealističtí rodiče. Jak popsal ve své knize o družstvu český novinář Jaromír Marek, právě tato zkušenost  prý ovlivnila Dubčekovy politické názory: setkal se zde s tím, jak Sovětský svaz pošlapává ideály socialismu, který zastávali jeho rodiče.

Čtěte také: Kult exprezidenta Turkmenistánu a „Ochránce národa“ sílí, už má i svoje město – Arkadag

Nástup paranoidního diktátora Stalina, který zavrhl internacionalismus svého předchůdce Lenina a začal likvidovat veškeré nestátní podnikání, byl pro družstvo smrtící ranou. Řadu Interhelpovců jakožto podezřelých cizinců režim poslal do pracovních táborů, dvacet z nich se i kvůli vzájemným udáním stalo obětmi stalinských čistek, spolu s kyrgyzskými intelektuály.

Několik desítek družstevníků se přidalo k Rudé armádě a podílelo se na osvobození Československa od nacistické okupace v roce 1945. Podniky vybudované družstvem byly do roku 1943 postupně znárodněny.

Co po družstvu v Biškeku zbylo dnes, nám ukazuje Altynai. Procházíme se kolem bývalé  továrny na zemědělské stroje Frunze, jednoho z největších počinů družstva. Rozbitými okny vhlížíme do již nefunkčního závodu, který nepřežil rozpad Sovětského svazu. Továrnu obklopuje sportovní areál: nefunkční bazén, fotbalové a basketbalové hřiště a střelnice.

„Ve zlatých časech, 60. a 70. letech, to bylo moc dobré pracoviště. Zaměstnanci dostali zadarmo spoustu věcí, za které dnes mladí lidé musí bojovat, které si nemohou dovolit,“ říká Altynai.

Civilizátoři, nebo oběti dezinformací?

Jak postupně zjišťuji, šílenou misi československých dělníků, kteří utratili všechny úspory, aby se přestěhovali až na východní okraj Sovětského svazu, lze v závislosti na aktuální době a ideologii popsat z různých perspektiv: jako civilizační a  kolonizační misi, jako příklad naivity i manipulace, nebo jako dnes těžko pochopitelnou snahu uskutečnit utopii.

Civilizační pohled vnímá Interhelpovce, podobně jako celý Sovětský svaz, jako nositele pokroku do „zaostalého“ Kyrgyzstánu. Zastával ho například prvorepublikový komunistický novinář Julius Fučík, který družstvo navštívil ve 30. letech.

„V překrásných údolích ťanšanského Švýcarska vyrostou moderní  města, kde se dnes vinou cestičky kamzíků a horských ovcí, vzniknou sanatoria, školy, kluby a divadla, dnešní kočovníci se stanou inženýry, lékaři, profesory…,“ načrtl Fučík svou představu rozvoje Kyrgyzstánu.

Fučíkova civilizační interpretace Interhelpa zaujala i československé výzkumníky na Ústavu marxismu-leninismu. Zamlčovala však problematické aspekty družstva: jeho těžkosti a úmrtí v počátcích, vnitřní rozbroje, špatné pracovní podmínky v družstvu, stalinské čistky či kolonizátorskou nadřazenost družstevníků nad původními obyvateli.

V postkomunistickém Česku a Slovensku je zase relativně časté vnímání družstva jakožto výplodu naivity a špatné informovanosti československých dělníků, kteří se měli stát obětí manipulátorů. Nebo, jak by se moderně řeklo, dezinformací.

„Ledovce, ze kterých řeky zavlažují louky a pole, husté lesy, ovocné zahrady, chutné broskve, sladké hroznové víno a stromy plné jablek,“ zní příkladná dezinformace o situaci v Kyrgyzstánu z úst dobrodruha a „otce Interhelpa“ Rudolfa Marečka. Tu měl pronést během agitační události ve Zlíně ve dvacátých letech.

Pověst šarlatána v očích novodobých autorů si Mareček zajistil i tím, že ač s nápadem ustanovit družstvo v Kyrgyzstánu přišel, sám do země dorazil až šest let po prvním transportu, a nejhorším těžkostem se tak vyhnul.

Jako dítě dezinformací Interhelpo částečně vykresluje i autor knihy Utopie v Leninově zahradě Lukáš Onderčanin. Družstvo dle něj může fungovat jako určitý odstrašující příklad: „Existuje spousta paralel, které se dají aplikovat na dnešek. I před sto lety se lidé nechali oklamat ideologií a výmysly, uvěřili utopii,“ řekl v rozhovoru pro slovenský podcast ORF.

Biškek utopický

Při poslechu Onderčanina cestou od jezera Issyk-Kul do Biškeku mě však napadá, zda se „výmysly“, které lidé poslouchali před sto lety, a jaké poslouchají dnes, přeci jenom trochu neliší. Pokud agitátoři v roce 1920 dokázali přesvědčit lidi, aby svou prací postavili lepší společnost ve vzdálených koutech světa, dnes se zmůžou akorát na rozdmýchávání zášti směrem k lidem, kteří se mají ještě hůře. Poštvávat Romy proti Ukrajincům. Čechy proti Romům. A tak.

„Schopnost imaginace, která byla možná a vlastně celkem běžná ve 20. letech minulého století, se teď jeví totálně exoticky,“ říká mi později zapáleně v biškeckém indie baru Georgy Mamedov, vyučující na American University of Central Asia a levicový LGBT aktivista.

Čtěte také: Nástup Kyrgyzského Trumpa: Tvrdou rukou v zemi převratů

Jakožto autor projektu Biškek utopický má pro utopie slabost a vykreslení Interhelpovců jakožto pasivních obětí dezinformací jednoznačně odmítá. Zároveň se snaží krotit mé nadšení „českou stopou v Kyrgyzstánu“, které mě k zájmu o Interhelpo stejně jako další Čechoslováky přivedlo.

„Upozaďuje se fakt, že se identifikovali zejména jako  komunisté, ateisté a internacionalisté, a místo toho se stále zdůrazňuje jejich etnický, evropský původ,“ kritizuje.

Jako důkaz internacionalismu Interhelpovců Mamedov předkládá samotný název družstva: Slovo interhelpo pochází z jazyka ido, což je reformovaná verze esperanta, a znamená „vzájemnou pomoc“. Cílem umělých jazyků jako ido bylo překonat jazykové bariéry a umožnit lidem hladší spolupráci bez ohledu na národnost.

Že důležitým motivátorem vzniku Interhelpa byla právě chudoba, nezaměstnanost a špatné pracovní podmínky v meziválečném Československu, zdůrazňoval ve své knize i Onderčanin. „Protizákonné zaměstnávání mladých dělníků se odehrává na úkor starších pracovníků a svědčí o hrabivosti správy závodu, která mladé zaměstnává jen proto, aby stlačila mzdy na co možná nejnižší úroveň,“ stojí například ve sto let starém článku o poměrech v trenčínské textilce, který ve své knize cituje.

Článek nápadně připomíná texty, které o některých provozech v Česku vycházejí i dnes.

„Imaginace Interhelpovců i jejich schopnost vystoupit ze svých národnostních a náboženských identit by měly inspirovat lidi i dnes,“ myslí si Mamedov. Neschopnost přemýšlet o lepším světě, strach z utopií, prý není projevem moudrosti nabrané v minulém století, ale naopak myšlenkovou pastí.

Kniha Lukáše Onderčanina Utopie v Leninově zahradě vyjde v českém překladu v září 2023 u nakladatelství Absynt. Spolek  Bishkek Walks pořádá procházky zaměřené na Interhelpo v Biškeku na požádání.