Pět tříd základní školy a život strávený za zdmi domu – tak vidí roli žen tvrdé jádro afghánského Tálibánu. Navzdory původním slibům a tlaku mezinárodního společenství i části islámského světa se hnutí svými činy vrací do brutálních 90. let. A za asistence Ruska a Číny navíc ještě utahuje šrouby.
Dvaadvacetiletá studentka islámských věd Sadaf ze severu Afghánistánu se dostala do problémů kvůli nařčení, že rozmlouvala s mladíkem, který nebyl „mahram“, tedy nepatřil do rodiny. Případ, o kterém informovala webová stránka katarské televize Al Džazíra, se však ještě trochu víc zkomplikoval. Jméno dívky novináři změnili. A nezmínili nic, co by mohlo vést k identifikaci její rodiny, přestože kritiku nese afghánské vládnoucí hnutí Tálibán velmi nelibě a tvrdě ji trestá.
„Asi před měsícem mě cestou z univerzity zastavil místní tálibánský lídr a chtěl vědět, proč jsem odmítla nabídku k sňatku od jeho syna,“ říká Sadaf. Muž totiž už několikrát navštívil jejího otce, jak je v afghánské společnosti, kde se často domlouvá svatba nejdříve mezi rodiči ženicha a nevěsty, zvykem. „My jsme je ale odmítli, protože já si prostě Tálibánce vzít nehodlám,“ objasňuje dívka.
„Řekla jsem mu, že dobře znám ženská práva obsažená v islámu, a pokud jeho syna nechci, nikdo mě k tomu nemůže donutit. To ho velmi rozezlilo a začal mi nadávat,“ líčí Sadaf. Lídr Tálibánu pak studentku udal, že mluvila s mužem, který nebyl její příbuzný, a to je v současném Afghánistánu mravnostní zločin. „Byl to taxikář, z jehož auta mě viděl vystupovat,“ vysvětluje dívka.
Třicet ran bičem
„Nevěděli jsme, jaký bude trest, a lidé z mého okolí se báli, že mě můžou zabít,“ říká. „A já sama jsem měla strach, že zabijí celou naši rodinu,“ dodává. Soud se řídil právem šaría a do značné míry také místními zvyklostmi. Sadaf neměla právníka a nebylo jasné, jak a na základě jakých důkazů soudci vyhodnotí její vinu a vynesou verdikt.
Bičování, k němuž dívku odsoudili, není jen fyzickým utrpením, ale i stigmatem, které na dlouhá léta poznamená pověst oběti i celé její rodiny.
Sadaf se o něm ale dozvěděla jen krátce před tím, než měl být vykonán. Zněl „30 ran bičem“. Tálibán nabízel, že sňatkem se synem jeho lídra může studentka trestu ujít. „Matka se mě snažila přesvědčit, ale otec řekl, že je lepší umřít takto než pak umírat každým dnem,“ vzpomíná Sadaf.
Noc před vykonáním rozsudku rodina četla modlitby a verše z koránu. „Objala jsem své sourozence, políbila matku a požádala ji o odpuštění. A řekla jsem otci, že kdyby se mi něco stalo, aby zůstal silný a opustil tuto provincii,“ popisuje Sadaf vteřiny před samotným bičováním. U mešity se pak kolem ní shromáždil dav lidí, svázali jí ruce a zakázali křičet, protože hlas ženy by neměl slyšet cizí muž.
Po třiceti ranách bičem Sadaf ztratila ponětí o světě, vůbec si už nepamatuje, jak se dostala domů. Tlak na nucený sňatek ze strany talibanského vůdce ale nepolevil, a tak otec naoko souhlasil s tím, že si jeho dcera, než se vzpamatuje z trestu, může vzít pár týdnů na rozmyšlenou. Mezitím jedné noci celá rodina potají odjela autem pryč a za pomoci známých našla dočasné útočiště v jiné provincii.
Čtěte také: Rok s Tálibánem: Demokracie jen po kapkách, zato chudoba se do Afghánistánu valí proudem
„Nevím, jak dlouho budeme na útěku, ale museli jsme zmizet. Afghánistán se stal jedním velkým vězením, kde Tálibán může kohokoli potrestat, jak si usmyslí,“ komentovala Sadaf svůj příběh, který není v zemi za současné situace ojedinělým. A protože se u nás bičování praktikovalo naposledy ve středověku, nenapadne nás, že tenhle trest není jen fyzickým utrpením, ale také stigmatem, které na dlouhá léta poznamená pověst oběti i celé její rodiny.
Potopené ostrůvky svobody
S každým dalším měsícem vládnutí utahuje Tálibán šrouby a zavádí nová omezení. Navzdory tomu, že koncem léta 2021, krátce po převzetí moci, slíbil, že se nebude chovat dogmaticky jako během posledního vládnutí v období 1995–2001 a bude garantovat základní práva a svobody všem, především pak ženám.
„Myslel jsem si, že se afghánskou společnost už nelze vrátit zpátky před rok 2001, kdy zemi obsadili západní spojenci a začali ve spolupráci s Afghánci s její obnovou. Jenže teď už začínám pochybovat,“ říká pro Voxpot Thomas, humanitární pracovník jedné západní organizace, který nechce uveřejnit své příjmení. „Úplně to asi nepůjde, protože v době všudypřítomných sociálních sítí nelze držet lidi v nevědomosti. Ale stále silnější represe a zákazy zmůžou mnohé,“ dodává.
Velká část obyvatel nadále zůstává závislá na humanitární pomoci, která zahrnuje jak materiální podporu, tak základní rekonstrukci infrastruktury / Foto: Jan Mrkvička
V sérii omezení nalezneme i to, které zakazuje ženám z nevládních organizací chodit do práce. Ministr hospodářství Muhammad Hanif to odůvodnil tím, že obdržel „závažné stížnosti“ na ženy „nedodržují pravidla ohledně pokrývky hlavy“. Tálibánu vadilo, že v kanceláři, autě či v terénu odkládají burky a čádory, takže jsou jim vidět tváře a vlasy. „Prostředí nevládních organizací je určitým ostrůvkem svobody a nikdo tu nikoho nenutí se zahalovat, ale ženy tu přece pracují dobrovolně,“ komentuje to Thomas.
Udržet si v zaměstnání ženy bylo už od chvíle, kdy se Tálibán loni v létě dostal k moci, jednou ze základních podmínek nevládek, které si kladly pro své další fungování v zemi. Podle oslovených humanitárních pracovníků tu jde především o genderový princip rovnosti. Ten se u žen v nejdiskriminačnější společnosti na světě prosazuje jen velmi ztuha. Jsou tu ale i praktické aspekty, protože v terénu může se ženami pracovat opět pouze žena.
Začátkem prosince obnovil Tálibán tradici veřejných poprav z prvního období svého vládnutí.
Některé, hlavně zahraniční organizace, mezi nimi i český Člověk v tísni, kvůli zákazu pozastavily své aktivity. A o dočasném zmrazení určitých programů informovala rovněž OSN. Té se sice restrikce přímo netýká, postihuje však její partnery. „Zákaz humanitární práce žen má bezprostřední život ohrožující důsledky pro všechny Afghánce,“ uvádí se ve společném prohlášení šéfů agentur OSN a několika humanitárních organizací.
Bez žen také parky, lázně…
Nařízení kritizovali i světoví politici včetně amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena: „Toto rozhodnutí může být pro lidi v Afghánistánu zničující,“ napsal na Twitter. Země totiž prakticky permanentně čelí rozsáhlé humanitární krizi a Tálibán apeluje na okolní svět, aby pomáhal lidem ohroženým hladem, nemocemi a bídou. Na druhou stranu ale kvůli svým dogmatickým principům vmanévroval humanitární organizace do situace, kdy jim nezbývalo jiné řešení než aktivity stopnout, a teď tálibánci odmítají veškeré kompromisy a ústupky.
Deeply concerned that the Taliban’s ban on women delivering humanitarian aid in Afghanistan will disrupt vital and life-saving assistance to millions. Women are central to humanitarian operations around the world. This decision could be devastating for the Afghan people.
— Secretary Antony Blinken (@SecBlinken) December 24, 2022
Kroků, které hrubě omezují především postavení žen, udělal Tálibán v poslední době celou řadu. Vykazují i určité shodné rysy s tím, jaká opatření zaváděli nacisté vůči Židům, Romům i dalším nepohodlným národům a menšinám. Čtyři dny před zákazem práce v nevládkách uzavřeli radikálové ženám vysoké školy a univerzity. Vadilo jim, že obě pohlaví chodí na přednášky a semináře spolu a neučí se odděleně. Některé studentky odmítly zákaz učení respektovat, a tak Tálibán postavil ke vchodům univerzit stráže, které nepouštěly ženy dovnitř.
V Kábulu a Džalálábádu studentky sebraly odvahu a vyšly do ulic demonstrovat. Protesty ale Tálibán potlačuje a jejich účastníky zatýká. Zákaz kritizovaly i muslimské země jako Turecko a Saúdská Arábie. Podle tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoglua není „ani islámský, ani humánní“. „Údiv a lítost“ vyjádřilo v souvislosti se zákazem ministerstvo zahraničí Saúdské Arábie, která donedávna také uplatňovala rozsáhlá omezení vůči ženám.
Začátkem prosince obnovil Tálibán tradici veřejných poprav z prvního období svého vládnutí. Vrátilo se také veřejné bičování za méně závažné delikty – od krádeží až třeba po nedovolený rozhovor na ulici s cizím mužem, jak to zažila studentka Sadaf.
Žena je v Afghánistánu odsouzená k tomu, aby seděla za zdmi domu v části jejímu pohlaví vyhrazené, pečovala o domácnost a rodila děti.
Od listopadu taky ženy nesmějí do kábulských parků a na sportoviště. Tálibánu vadilo, že si tam občas sundají šátek z obličeje a že ve fitcentru tu a tam narazí na mužské trenéry. Krátce předtím se na restriktivní seznam radikálů dostaly i veřejné lázně, přestože v nich jsou ženy od mužů striktně odděleny. Už dříve pak Tálibán vyházel všechny ženy ze státních úřadů a nařídil jim, ať za sebe přivedou mužské příbuzné, zároveň jim vyplácí jen zlomek platu jako odškodné.
Loni v březnu pak Tálibán nechal uzavřít střední školy pro dívky, a navzdory slibům výuku nikdy neobnovil. Ženy mají také zakázáno samostatně cestovat na vzdálenost větší než 72 kilometrů, a samozřejmě i komunikovat s muži, pokud nejsou příbuznými.
Vítr vane z Kandaháru
Být ženou či dívkou v současném Afghánistánu tak přináší perspektivu vzdělání na úrovni prvního stupně základní školy, pracovat lze v několika málo oborech jako je třeba zdravotnictví. Jinak je žena odsouzená k tomu, aby seděla za zdmi domu v části jejímu pohlaví vyhrazené (mužské návštěvy ji nesmějí ani spatřit), pečovala o domácnost a rodila děti.
Přesně tak vidí roli ženy ve společnosti konzervativní jádro vládnoucího hnutí, odkud také kontroverzní rozhodnutí vycházejí. Současný afghánský Tálibán má dvě mocenská centra. To první – základní, tradiční, konzervativnější, a v současné době mocnější – se nachází v Kandaháru na jihu země, kde také hnutí historicky vzniklo. Podobně jako předchozí lídr mulla Muhammad Umar ho odtud řídí jeho současný vůdce Hajbatulláh Achúndzáda. Od mládí bojuje proti Sovětům, byl i islámským soudcem a u Tálibánu je od jeho vzniku. Hnutí vede od roku 2016.
Čtěte také: Držet Afghánistán nebylo nikdy snadné: Kdo po odchodu Američanů ohrožuje vládu Tálibánu
Achúndzáda spolu se skupinou náboženských učenců z oblasti Kandaháru reprezentují tradiční ideologii Tálibánu, založenou na deobandistické škole islámu (Deoband je městem v Indii a místem vzniku učení) a kodexu paštúnského národa známého jako Paštúnválí. Deobandismus hlásá mimo jiné i to, že žena nesmí mít běžné zaměstnání ani vzdělání, měla by sedět v domě a pečovat o domácnost, přičemž je nutné mužské a ženské pohlaví striktně separovat. V souladu s Paštúnválí pak jsou všechny tyto zvyky na venkově afghánského jihu dodržovány, aniž by je někdo musel nařizovat. Ve městech či na severu a západě země osídleném Tádžiky, Uzbeky a Házáry je tomu ale jinak.
Proti kandahárskému centru stojí skupina známá jako Síť Hakkání, nazývaná podle stejnojmenné rodiny. Také Hakkániové jsou legendami protisovětského odporu z 80. let, tehdy se těšili podpoře CIA a později spolupracovali i s Al-Káidou. Dnes je vede Siradžuddín Hakkání spolu s ministrem obrany mullou Jakúbem, a chovají se pragmatičtěji než dogmatické křídlo.
Islámský stát – Chorásán láká nespokojence argumentací, že Tálibán není tak radikální, jak sliboval, a prodává zemi cizincům – Rusku a Číně.
V polovině listopadu pronesl Achúndzáda jeden ze svých nepříliš častých projevů. Vystoupil před soudci a apeloval na ně, aby své verdikty vynášeli přesně v souladu s islámským právem. Po jeho projevu se skutečně začalo nezřídka trestat bičováním, a od listopadu Tálibán vyhlašuje stále častěji i omezení pro ženy.
„Vysvětluji si to tak, že omezující dekrety jsou produktem kandahárské skupiny kolem Achúndzády, který má zatemněný mozek náboženstvím a neuvědomuje si důsledky,“ říká pro Voxpot Wahíd, vyučující na jedné z afghánských univerzit, který chce také zůstat v anonymitě. „Skupina Hakkání jen skřípe zuby, ale nemůže dělat vůbec nic,“ dodává.
Nekonečná válka
V novodobé historii Afghánistánu je řada případů, kdy se vláda země rozkmotřila a jednotliví ministři proti sobě začali válčit se svými soukromými armádami. „Nemyslím si, že by se zrovna kvůli ženským právům Tálibán rozhádal, ani pro klan Hakkáních to není tak významné téma. Stát se to může, ale až půjde o peníze a zdroje,“ poznamenává Wahíd.
Afghánistán je dnes rozhodně bezpečnější zemí než před dvěma lety, kdy hnutí bojovalo s prozápadní vládou. Válčí se tu však – byť v daleko menší míře – stále. Země ale čelí útokům stále silnějších povstaleckých formací stoupenců radikálního Islámského státu provincie Chorásán (ISKP) a také odporu přívrženců bývalé vlády.
Nástup Tálibánu k moci se projevil i na poklesu ekonomiky. Je to vidět také na tradičních afghánských tržištích v centrech měst, kde je teď méně zboží i zákazníků / Foto: Jan Mrkvička
Posledně jmenované hnutí zatím nepředstavuje pro Tálibán vážnější hrozbu. Rozhodně nejde o následovníky protitálibánského odpor z 90. let, tedy jakousi Severní alianci 2.0, ale o izolované skupinky působící hlavně v oblasti údolí Pandžšíru, odkud pocházel legendární lídr odboje proti Tálibánu Ahmad Šáh Masúd alias Lev Pandžšíru. Místní lidé, národností Tádžici, jsou vytrvalými bojovníky a tálibánce v lásce nemají. Ti na ně už podnikli několik zátahů, poslední z nich začátkem ledna.
Čtěte také: Od poprav na stadionech k „míru se všemi“. Co čekat od Talibánu 2.0 v době internetu a TikToku?
ISKP vznikl v lednu 2015 a jeho cílem je vytvoření islámského státu provincie Chorásán, zahrnující rozsáhlé území střední a jižní Asie. Jeho bojovníci působí hlavně na východě země a jejich síla stále stoupá. Umí nalákat nespokojence argumentací, že Tálibán není tak radikální, jak sliboval, a prodává zemi cizincům – Rusku a Číně, s nimiž současná afghánská vláda spolupracuje. Nikoli náhodou proto bylo nedávným cílem výbuchů ruské velvyslanectví v Kábulu či hotel využívaný čínskými zaměstnanci a podnikateli.
Přestože Afghánci neradi slyší rady ze zahraničí, okolní islámský svět má potenciál na Tálibán tlačit, aby od zavádění středověkých manýrů ustoupil.
Vládu Tálibánu zatím žádný stát na světě neuznal (na rozdíl od jeho prvního vládnutí do roku 2001, kdy ji akceptovali Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty). To vytváří absurdní situaci, kdy ve většině zemí sedí na afghánských ambasádách diplomaté vyslaní předchozí prozápadní vládou.
Jsou tu však výjimky. Mezi lidmi cestujícími do Afghánistánu je známo, že v Kábulu dělí vlastní ambasády na spřátelené a ty ostatní. Do první kategorie patří ruská metropole Moskva, íránský Teherán, turecký Istanbul a pákistánský Islámábád, kam Tálibán poslal své diplomaty, jeho vyslanci působí i v Turkmenistánu a Číně. To vše jsou státy, které se snaží s tálibánskou vládou udržovat alespoň neformální vztahy.
Noví kamarádi
Rusko praktikuje vůči Tálibánu opatrnou politiku, protože už jednou se v Afghánistánu ošklivě spálilo. V říjnu 2021 uspořádalo konferenci deseti zemí (na níž pozvalo Pákistán, Indii, Írán, Čínu a středoasijské republiky) a přišlo s myšlenkou uspořádání dárcovského summitu. Iniciativa ale zapadla po útoku na Ukrajinu, loni v létě pak Moskvu navštívil afghánský ministr obchodu a průmyslu Núriddin Azízí a podepsal předběžnou dohodu o dodávkách benzinu, nafty, plynu a obilí. Rusko totiž tálibánské vládě nabídlo slevu oproti průměrným globálním cenám.
Moskva udržovala s Tálibánem dobré vztahy ještě v dobách, kdy byl povstaleckým hnutím. Objevovaly se zprávy o údajném ruském přispívání na boj proti západním armádám v zemi, Moskva to ale popírala s tím, že Tálibán má na seznamu zakázaných organizací. A rivalita vůči Západu a snaha naklonit si země třetího světa jsou jevy, které pozorujeme u Ruska v daleko intenzivnější podobě od zahájení jeho agrese vůči Ukrajině loni v únoru.
Peking už dlouhodobě v Afghánistánu usiluje jen o tři zásadní věci – vliv, odbytiště a suroviny. Nadějný je ale zatím nekompromisní postoj ostatních zemí: a to nejen Západu, ale i muslimského světa včetně třeba Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Turecka, které se také do uznání Tálibánu nehrnou. Přestože Afghánci už tradičně neradi přijímají rady a inovace ze zahraničí, právě islámský svět má potenciál na Tálibán tlačit, aby od zavádění středověkých manýrů ustoupil. Pokud bude nátlak důsledný a doprovázený přísliby reálné pomoci, má naději na úspěch.
