Norská filozofka Anna Smajdor přišla s kontroverzní myšlenkou: co kdybychom využívali těla žen po mozkové smrti k náhradnímu mateřství? Její návrh veřejnost šokoval, a to i tu odbornou. V rozhovoru pro Voxpot všechny aspekty takového těhotenství podrobně rozebírá britská odbornice na bioetiku Elizabeth Chloe Romanis.
„Navrhuji (při zachování všech podmínek), aby tato možnost byla přístupná komukoliv, kdo se chce vyhnout rizikům a zátěži spojeným s vlastním těhotenstvím. (…) Podle mě mají potenciál pro gestaci i muži po mozkové smrti, což by znamenalo, že by se počet potenciálních dárců rozšířil – to by mohlo zmírnit některé feministické obavy.“
„Už teď víme, že i po mozkové smrti může tělo odnosit dítě až do konce těhotenství. Neexistuje tedy žádný zřejmý lékařský důvod, který by naznačoval, že takový způsob gestace není možný,“ píše filozofka Anna Smajdor z Univerzity v Oslu odborném textu.
Její návrh navazuje na ideu z přelomu tisíciletí: darování těla ke gestaci. Smajdor myšlenku rozvíjí – podle ní by mohlo jít o stejný princip jako při darování orgánů. Tedy že by osoby, jejichž těla by byla vhodná k tomuto účelu, předtím s darováním vědomě souhlasily.
Když použijete tělo po mozkové smrti k těhotenství, znamená to kromě jiného i to, že jeho orgány nepoužijete k záchraně života lidí, kteří již existují.
Ačkoliv v oblasti bioetiky padají různé (více či méně kontroverzní) návrhy, tento evidentně překročil onu neviditelnou čáru. Vyjádřili se k němu jak odborníci, tak lidé z feministických a lidskoprávních hnutí. Některá média myšlenku Smajdor překřtila na „nádoby na plod“, socioložka Charlotte Proudman z Univerzity v Cambridge zase uvedla, že „něco takového by se mohlo stát předmětem diskuse jen ve společnosti, která nenávidí ženy“.
Voxpot se spojil s britskou odbornicí na bioetiku a bioprávo Elizabeth Chloe Romanis z Durhamské univerzity, která sama zkoumá různé alternativy reprodukce.
Co si vlastně o tom návrhu, že by těla žen po mozkové smrti mohla být využita k náhradnímu mateřství, myslíte?
Ve zkoumání různých myšlenek a idejí vidím do jisté míry akademický přínos – je to prostě něco, co akademici dělají. Z hlediska realizace této konkrétní myšlenky je to ale hrozné. Začnu svou zásadní námitkou: přijde mi velmi problematické, když lidé srovnávají třeba těhotenství ženy po mozkové smrti s náhradním mateřstvím. Nemám pocit, že by se tyto dvě otázky vůbec daly srovnávat. A v tomhle okamžiku se vynořují lidé, kteří říkají: „ Víte, když je náhradní mateřství v pořádku, tak samozřejmě je v pořádku i tohle.“ Já si ale prostě myslím, že to není pravda.
Využívání lidského organismu tímto způsobem a omezování schopnosti těla, které může otěhotnět, pouze na gestační funkci – to vysílá temný signál. Pro mě je rozdíl mezi těhotenstvím u osoby s mozkovou smrtí a náhradním mateřstvím v tom, že náhradní matka je stále ztělesněním svého těhotenství. Pořád je to člověk, který má jasno v tom, jaká je jeho role v rozmnožování, který ví, co dělá. Zatímco vystavit tělo člověka těhotenství – jen za účelem gestace – je velmi znepokojivé. Jedna z věcí, o nichž píšu ve svém výzkumu, je, jak snadno jsou na těhotné kladeny další nároky založené na rizikách spojených s těhotenstvím.
Jak to myslíte?
Přijde mi, že podobné alternativy k těhotenství mají schopnost dohnat lidi k pocitu, že „své těhotenství nezvládají dostatečně skvěle“. Víte, pokud je vzorem perfektního těhotenství to, co odvede osoba po mozkové smrti, u níž o všem rozhodují a všechno kontrolují lékaři…
Ale u otázky využívání těl žen po mozkové smrti je samozřejmě více zjevných protiargumentů. Třeba: když použijete takové tělo k těhotenství, znamená to, že jeho orgány nepoužijete k záchraně života lidí, kteří již existují. A tak dále a tak dále.
Ta studie také říká, že by „mohlo jít o realizovatelnou možnost pro ženy, které preferují své dítě neodnosit“. Tedy nejen pro ženy, které jsou neplodné. Do jaké míry je pro vás tohle přijatelné?
Ono je to celé šíleně komplikované. Protože co všechno vlastně znamená neplodnost? Jsou tu samozřejmě lidé, kteří nemohou fyzicky otěhotnět, pak existují ti, kteří otěhotnět mohou, ale těhotenství samotné se nezdaří. No a potom tu máme osoby, které jsou technicky vzato plodné, ale žijí třeba ve stejnopohlavním vztahu, což i tak vyžaduje zásah reprodukčních technologií.
Čtěte také: Patriarchát naše ženy nezdolal a ony teď bojují za svá těla i práva, říká íránská expertka
Za zajímavý považuji moment, kdy se bavíme o asexuálních či trans osobách. Pro ně, pokud jsou plodné, může být těhotenství velmi nepříjemná, nekomfortní zkušenost. Jiní lidé mají zase tokofobii, panický strach z těhotenství a porodu – což nakonec není úplně neopodstatněné. Anna Smajdor a já se na to díváme z odlišných úhlů. Ona to vnímá tak, že těhotenství je nepřiměřené (nejen morální) břemeno, kterým obtěžkáváme výhradně ženy. Nese s sebou riziko úmrtí, je nebezpečné a znetvořuje tělo. A jistě, v mnohém má Anna pravdu.
Ale vedle lidí, kteří o těhotenství mluví jako o nejhorším zážitku svého života, jsou tu i ti, kteří si je užili. Posílilo je, šlo o velkou část osobní přeměny v rodiče. Přijde mi tedy, že když podpoříme možnou cestu, kterou navrhuje Anna, budeme tím snižovat to dobré, co těhotenství přináší. Nicméně – měli bychom dovolit, aby lidé si mohli nechat takto odnosit své dítě v případě, že to sami prostě udělat nechtějí? Na to je pro mě těžké odpovědět, protože jsem proti té myšlence samotné.
Už víme jak v laboratoři vyvinout embryo. Je možné, že jednoho dne budeme schopni dosáhnout i gestace zcela mimo lidské tělo.
Kdyby se realizovala, v čem by mohl nastat problém?
Říkám si třeba, jak by se to udělalo z právního hlediska. Ve většině zemí není náhradní mateřství legální – navíc matkou na papíře zůstává obvykle osoba, která dítě porodila. Nabývá za něj odpovědnosti. A třeba v Anglii a Walesu nese otec právní odpovědnost za dítě jen v momentě, kdy je s matkou sezdaný. No a já se ptám: kdo by tady byl matka, když osoba, která dítě porodila, je právně po smrti?
Ve svém výzkumu hodně řeším, že bychom měli přehodnotit to, jak uvažujeme o atributech rodiče. V současnosti si nejvíce ceníme gestace, genů a sociálních vztahů. Podle mě bychom to měli od základu překopat, protože na návrhu Anny Smajdor vidíme, že to nefunguje – dítě by prostě právně nemělo matku, protože žena, která by jej odnosila, by byla po mozkové smrti.
„Tak nějak tušíme jak napodobit těhotenství“
V čem dalším spočívá váš vlastní výzkum?
Soustředím se na vývoj technologie, která by fungovala jako umělá děloha. Vědci napříč světem teď dosáhli významného posunu při modelování umělého těhotenství. Nyní máme k dispozici zařízení, které se nějakým způsobem umí postarat o předčasně narozené děti či jim poskytnout intenzivní péči. Bez nich by ty děti nepřežily – což se občas stává, protože jsou příliš křehké.
A vědci proto přišli s myšlenkou, že aby děti takto neumíraly, proč se rovnou nepokusit napodobit těhotenství mimo tělo? Dítě by pak nemuselo přijít na svět předčasně, mohlo by naopak pokračovat ve vývoji mimo matčinu dělohu. V tuto chvíli se o tom přemýšlí jako o alternativě k intenzivní péči pro novorozence. Nicméně, do budoucna by to zařízení mohlo nabídnout víc. Kdybych třeba opravdu nechtěla být těhotná, mohla bych plod nosit 20 týdnů a pak by v tom pokračoval podobný přístroj. Zdá se, že taková možnost by tu do budoucna mohla být.
Říkáte „do budoucna“ – za jak dlouho by tady taková technologie mohla fungovat?
Je to ještě dost daleko, ve většině zemí je nyní například nelegální dělat testy na uměle vytvořených embryích starších 14 dní (po této lhůtě se musejí zničit). Ale je možné, že jednoho dne budeme schopni dosáhnout gestace zcela mimo lidské tělo. Už víme jak v laboratoři vyvinout embryo. A tak nějak tušíme, jak pak v umělých podmínkách napodobit přirozené těhotenství – zatím se nám to podařilo pouze u zvířat. Tyhle dvě věci tedy musíme spojit dohromady. Nemyslím si, že se to stane ještě za mého života, ale možné to je.
[infobox id=”2″]
Mluvily jsme o náhradním mateřství, které je teď pevnou součástí debaty o reprodukčních alternativách. V minulosti ale budilo vášně, byla to kontroverzní otázka.
To je pořád! Z legálního i etického hlediska, a to napříč světem. I v Evropě je pořád spousta míst, kde je náhradní mateřství nezákonné. A pak země, třeba Velká Británie, které vůči němu mají docela pěkný postoj: ilegální je pouze v případě, kdy jde o komerční činnost. Na ostrovech tedy tuto službu neprodáte, ani si ji nekoupíte – pokud je ovšem v této věci potřeba asistence, je nezištná pomoc v podobě náhradního mateřství povolena. To je podle mě skvělé řešení. Jsou tu samozřejmě i země, kde je náhradního mateřství legální i v komerčním pojetí, třeba Ukrajina. Možností je víc, stejně jako kontroverze.
Kdybych třeba já nechtěla být těhotná, ale můj manžel by byl pro – co kdybychom do jeho těla transplantovali dělohu?
Já osobně si myslím, že je náhradní mateřství výborná varianta pro lidi, kteří chtějí budovat rodinu, stejně jako pro samotné náhradní matky. Dělají to z různých důvodů: buď se s těmi lidmi znají, nebo třeba samy měly v minulosti problém s početím a dovedou se do ostatních vcítit, pomoci jim. V zásadě jsem tedy pro tu britskou možnost nezištného náhradního mateřství – nicméně si myslím, že je potřeba systémově zabránit jejímu případnému zneužití. Protože to pak nahrává těm názorům, které se staví proti. Ale obecně jsou nesouhlasné postoje postavené spíš na konzervativních představách o těhotenství.
Jasně – lidé, kteří říkají, kdo by měl a kdo by neměl být rodičem.
Přesně tak. Jsou to dost heteronormativní názory, které rozhodují o tom, který druh lidí může mít rodinu. Ale zároveň, otázka náhradního mateřství je pro běžnou veřejnost velmi často téměř neviditelná. Lidé ani nevědí, jestli je v jejich zemi legální, což o lecčem vypovídá. V Británii fungují organizace, které téma zviditelňují, a navíc vyvracejí mýty s ním spojené.
„Jednou budou moci být těhotní i muži“
Když pomineme návrh Anny Smajdor nebo ideu umělé dělohy, jaké další – třeba i kontroverzní – návrhy spojené s reprodukcí zaznívají?
Vzpomněla jsem si teď na jedno video, co před pár měsíci zveřejnil jeden německý popularizátor vědy. Šlo o fiktivní svět, který nás přenesl do doby za 50 let, kdy se každé dítě rodilo v přístroji, který vypadal jako kokon.
To zní jako scéna z Matrixu.
Jasně, vyvolalo to velkou vlnu nevole. Lidé si totiž podle mě ohledně plození dětí pořád cení určité přirozenosti. I když – pořád mám pocit, že je to méně kontroverzní než nechat děti růst v těle po mozkové smrti.
A co ty další návrhy a možnosti?
Nyní funguje takzvaná asistovaná reprodukce, což je ve skutečnosti umělé oplodnění, které tu máme už od konce 70. let. A další úroveň je za mě asistované těhotenství. Biologicky je to tak, že embryo musí odnosit nějaká osoba – buď to udělám sama, nebo náhradní matka. A já říkám, povznesme se nad tuto realitu! Proto jsem mluvila o umělé děloze, tedy možnosti, kdy gestace nemusí částečně, nebo vůbec probíhat v těle člověka.
Čtěte také: Temná stránka potratové svobody: Světu chybí až 160 milionů dívek
Pak mě zajímá otázka transplantace dělohy. Kdybych třeba já nechtěla být těhotná, ale můj manžel by byl pro – co kdybychom do jeho těla transplantovali dělohu? Dosud byla děloha voperována pouze do těla osob, které se fyziologicky narodily jako ženy. Ale vědci nevylučují transplantaci dělohy trans ženám a jednou to třeba půjde i u cis mužů. Protože lidé si těhotenství považují, i když by to třeba v patriarchálním světě, v němž žijeme, nepřiznali. Myslím, že existují muži, kteří by zkušenost s gestací ocenili.
