Zatímco většina ruské veřejnosti invazi na Ukrajinu podporuje a podstatná část odpůrců ze strachu mlčí, jednotlivci či malé skupiny od února v Rusku provádějí diverzní akce. Telegramový kanál dělá reklamu partyzánským nástrojům z druhé světové války. O odbojářích, kteří se jeho návody řídí, nikdo nic neví.
Tři mladí muži zapálili v pondělí v Dagestánu policejní stanici. Terčem podobných žhářských útoků se od únorové invaze na Ukrajinu stalo už minimálně 18 vojenských komisariátů po celém Rusku – naposledy ten ve Vladivostoku.
V sobotu 11. června shořelo auto Natalie Abijevy. Podnikatelka z Nižného Novgorodu na konci května přiznala novinářům New York Times, že vybrala v přepočtu přes milion a půl korun na pomoc ruské armádě bojující na Ukrajině. Zakoupené jídlo i bojovou výbavu sama vozila až na ukrajinskou hranici.
Dva dny před tím zachvátil požár opticko-mechanický závod v Zagorsku v moskevské oblasti. Továrna vyráběla mimo jiné optiku pro vojenské použití – například předsádky pro noční vidění a zaměřovače, které teď využívá i ruská armáda na Ukrajině.
V dubnu zahynulo 20 lidí při požáru vědecko-výzkumného institutu vojsk vzdušné a kosmické obrany v Tveru nedaleko od Moskvy. V tom se rozpracovávají například plány ruských armádních stíhaček.
A když ještě zůstaneme u objektů zbrojního průmyslu, na začátku dubna zemřeli tři lidé při požáru v permské továrně na střelný prach. Jedna z největších ruských výroben je klíčová pro produkci munice raketometů Grad a Smerš a několika dalších raket, na kterých závisí ruská ofenziva na Ukrajině. Ruská strana incident označila za nešťastnou náhodu, při balení prý vzplála speciální směs.
Podobné události se dnes v Rusku dějí prakticky každý den a v jejich výčtu bychom mohli pokračovat dlouho. Významné je například i množství aut ruské tajné služby FSB, která shořela v Moskvě, nebo vlaků, které na ruských železnicích od začátku války vykolejily.
Vyvodit jednoznačné závěry o tom, kdo za útoky stojí a co znamenají, nicméně není snadné.
Za ukrajinskou sabotáž označilo Rusko pouze zhroucení železničního mostu v Kurské oblasti. Přímý útok ukrajinské armády pak přiznalo ruské ministerstvo obrany v případě hořících skladů nafty v příhraničním Bělgorodě. Přítomnost dvou útočících vrtulníků tam potvrdili i očití svědci. Ostatní incidenty byly ruskými úřady označeny buď za neštěstí, nebo se příčiny stále vyšetřují.
Jaký prostor zůstává pro domácí partyzánské hnutí a odpor samotných Rusů?
Osamělý protest
Nejviditelnější ukázku domácího ruského odporu proti napadení sousední země můžeme sledovat od prvního dne války. I přes naprostou destrukci organizované opozice, dokončenou po uvěznění opozičního lídra Alexeje Navalného během první půlky roku 2021, vyšly v první den útoku na Ukrajinu desítky tisíc lidí do ulic více než padesáti ruských měst. Podle ruské právní organizace OVD.info, která monitoruje útoky režimu proti svobodě slova a shromažďování, zadržely úřady v souvislosti s protesty proti válce už přes 15 tisíc lidí.
Na webu organizace se každý den objevují i desítky zpráv popisujících případy dalších zadržených, zabavování majetku, tlaky na příbuzné zadržených i rozsudky za terorismus. Demonstrace i přesto pokračují dál.
„Jít dnes v Rusku protestovat do ulic je jen pro velmi, velmi odvážného člověka,“ vysvětluje v rozhovoru pro Voxpot investigativní novinář z webu Proekt, Michail Rubin. Dříve se zaměřoval na ruské oligarchické i politické kruhy, zemi opustil během největšího tlaku na opozici ještě před začátkem války.
„Je třeba chápat, že žiješ běžným životem. Tebe samotného se ty události fyzicky nedotýkají, zato musíš krmit rodinu, děti, pracovat a když se něco pokazí, tak nemáš kam jít. Nikdo tě nikde nečeká. Když půjdeš na chvíli protestovat, hrozí ti za to přinejmenším několik dní za mřížemi, ale můžou tě i zmlátit, dát ti obrovskou pokutu nebo tě vyhodit z práce,“ popisuje atmosféru strachu Rubin. Rozhodující je podle něj pocit, že člověk může něco opravdu změnit.
Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo
Rubin vzpomíná, že se ani on sám nedokázal zachovat hrdinsky. „Jen co po mě policie vyhlásila pátrání, odjel jsem ze země,“ vysvětluje. Má prý sice pnutí vrátit se zpět do Ruska a protestovat, ale jediná perspektiva je, že by pak rychle skončil ve vězení.
„Kdybych měl pocit, že spolu se mnou půjde protestovat do ulic půl země, bylo by to něco jiného. Jenže ten pocit nemám. Šlo by o ojedinělé hrdinství, které v současné situaci žádné změny nepřinese. Veřejnost není připravená vyjít ven a všechno to ukončit,“ povzdechne si. Válka podle něj zatím v obyčejných Rusech nevzbudila odvahu, jako spíš ty nejodpornější dosud skryté vlastnosti. Většina lidí nicméně zůstala díky intenzivní dvacetileté práci ruské propagandy zmatená a pořádně neví, co se vlastně dnes na Ukrajině děje, míní Rubin.
Průzkum veřejného mínění v ohledně podpory činnosti ruské armády na Ukrajině. Zdroj: Centrum Levada
Tomu odpovídají i sociologické výzkumy, které ukazují sice na klesající, nicméně stále nadpoloviční podporu války. Jeden experiment se pokusil vzít v úvahu také lidi, kteří se na přímou otázku bojí odpovědět. Reálná míra podpory může být podle jeho výsledků až o 15 procentních bodů nižší, nicméně stále zůstává nad 50 procenty.
Počet lidí, ze kterých se potenciálně můžou rekrutovat protestující, tak dnes ve 144milionovém Rusku možná nepřesahuje 10 milionů. Mnozí z nich cítí, že jejich odpor nic nezmění a přitom může ohrozit jejich blízké. Další odjíždějí do zahraničí nebo si už na vlastní kůži zažili represe Putinova režimu.
Přesto v zemi zřejmě zůstávají i ti, kteří jsou ochotní vyjádřit svůj nesouhlas s válkou a se současným režimem přímým bojem proti němu. Dozvědět se o nich jde spíš útržkovitě.
Víme, že nechtějí, abychom věděli
„Prakticky nic o nich nejde zjistit. Podle toho, co vím od svých zdrojů, jsou to malé autonomní skupiny levičáků a anarchistů, které nejsou na nikoho napojené a nedávají o sobě vědět,“ líčí mi prostředí můj známý ruský novinář, který se v reportážích podobným tématům věnuje, nicméně si z obavy o bezpečí přeje zůstat anonymní.
To, že se o akcích osamělých diverzantů prakticky nikdo nedozvídá, s největší pravděpodobností vyhovuje i samotnému režimu. Může tak totiž držet představu naprosté válečné jednoty země.
„Ruští novináři nemají informace o tom, co se děje, jestli nějaké podobné akce probíhají a kdo za nimi stojí. Nikdo v Rusku teď médiím takové informace nepředává,“ vysvětluje pro Voxpot Dáša, reportérka nezávislého ruskojazyčného serveru působící dnes ze zahraničí. I ona si přála zůstat v anonymitě a proto jsme jí změnili jméno. Dodává, že na ruské partyzánské frontě se toho podle jejich informací příliš neděje.
Rozhodnout, zda je ruská veřejnost z velké části paralyzovaná, nebo se jen ruskému režimu daří činnost osamělých partyzánů skrývat, zůstává s dnešní mírou informací spíš otázkou názoru než faktů.
Když například kanál pod názvem „Zastav vagóny“ na komunikační platformě Telegram zveřejnil mapu, podle které na třetině území Ruské federace probíhají diverzní akce, byl za nejasných okolností rychle zrušen – jeho autoři to přičítali rychlému zásahu ruské FSB.
Ruský železniční odboj. Mapa oblastí, ve kterých údajně došlo k diverzi na železnici. Zdroj: Ostanovi Vagony
„Vláda nechce, aby o nás kdokoli věděl, protože kdo má spojence, snáz se odhodlá k činům. Když víš, že nejsi sám, budeš odvážnější a silnější,“ píše se na obnoveném kanále vyzývajícím k sabotážím na železnici.
Právě stránka Zastav vagóny vypadá ze všech platforem vyzývajících k partyzánské činnosti nejprofesionálněji. Přes 12 tisíc sledujících nabádá k tomu, aby se snažili vykolejit vlaky a zbrzdili tím dopravu na železnicích. Ty totiž slouží jako hlavní prostředek přepravy bojové techniky, materiálu i lidí na ukrajinskou frontu.
Stránka je vedená profesionálně a kromě map míst, na kterých se už odpor na železnici údajně objevil, obsahuje i přehledné návody, jak se lidé mohou sami do snahy o zastavení železnice zapojit. Dočtou se na ní, jak přepnout semafor na červenou, jak nejefektivněji zničit ovládací skříň u železnice nebo jak koleje namazat olejem tak, že se na nich vlak zastaví. Pro zručnější stránka obsahuje i návod na výrobu takzvaného Šavgulidzeho klínu, partyzánského vynálezu z druhé světové války, kterým lze vykolejit vlak. Všechny materiály kladou důraz na bezpečí sabotérů v terénu.
K podobným činům vyzývá z emigrace i opoziční politik a člen Protiválečné komise Dmitrij Gudkov. Jako radikálnější článek celé komise zdůrazňuje, že je v Rusku 122 tisíc kilometrů železnic, které z principu nemůžou být dostatečně chráněné před sabotážemi – kdyby na nich měl stát co 100 metrech jeden hlídač, muselo by jich být přes milion. Video nicméně nevidělo moc množství lidí a ani podle komentářů nevyvolalo v Rusku zásadní emoce.
„Nevím, jestli za tímto typem sabotáží stojí ukrajinští speciálové, nebo nespokojení Rusové, ale je jasné, že to jsou případy ojedinělého hrdinství,“ popisuje Rubin. Nejde podle něj o žádnou podzemní partyzánskou válku. „Myslím si, že to většina obyvatel vůbec nepodporuje,“ soudí o činech osamělých partyzánů.
Dojem, že jde o zbytečně drahé hrdinství, se snaží vyvolat i ruská tajná služba FSB. Ta na konci dubna zajala dva údajné sabotéry v Bělgorodské oblasti nedaleko hranic s Ukrajinou. Po výslechu měli oba přiznat snahu o sabotáž na železnici převážející vojenskou techniku a skončili před soudem s výhledem na 10 až 15 let ve vězení coby „sympatizanti ukrajinského nacismu“.
Stránek vyzývající k partyzánské činnosti vzniklo více, žádná však neměla výrazný vliv. V polovině března například vznikla stránka Hnutí odporu. To nejprve ohlásilo přípravu ke svržení zločinného režimu, které proběhne i za využití práva lidu na povstání. Ve svém prohlášení vyzvalo ruské vojáky, aby odmítli bojovat, a všechny ostatní protivníky Kremlu k ukončení vzájemných sporů a spojení se ve snaze svrhnout režim.
Ze stránky, kterou jak se později ukázalo, založil spíš nevýrazný spisovatel Dmytry Černyšev krátce poté, co sám emigroval do Izraele, se po pár motivačních postech stalo místo plné protiputinovských a proukrajinských memů. Po pár dojatých postech o tom, kolik žen odpovědělo na výzvu s tím, že se chtějí zapojit, ale neví jak, se organizační potenciál stránky rozmělnil všeobecnými radami a následně rychle vyčerpal.
Podobným způsobem vznikla i stránka Rospartizan, kterou dnes sleduje lehce přes 4 tisíce lidí a slouží hlavně jako agregátor obsahů z dalších protiválečných kanálů a fór.
Odboj, který se neobjevil
„I před válkou bylo málo radikálních nacionalistických nebo anarchistických skupin, které by byly ochotné vzít do ruky zbraň a jít bojovat proti režimu. Jejich počet se postupně ještě zmenšoval,“ popisuje mi vývoj reportérka Dáša. Pro partyzánskou válku podle ní nejsou ani tak potřební mladí z řad městské inteligence, jako spíš lidé s výcvikem a zkušeností z bojů. Zatímco na Ukrajině byli občané pro partyzánskou válku cíleně připravováni armádou i dalšími státními úřady už několik let, v Rusku podle ní probíhal proces přesně opačný.
„Jestli mluvíme o nacionalistických a anarchistických skupinách s podobnou průpravou, tak ti, kteří věděli, jak udělat molotova nebo podniknout sabotáž na železnici, tak ti už nejsou. V Rusku takové ničili od konce minulé dekády. Všichni jsou mrtví nebo ve vězení,“ vysvětluje.
Její slova dokládají i řádky na stránkách právní skupiny OVD.info. Tam se čerstvě objevila zpráva o trestu 18 a 19 let vězení pro dva jihosachalinské nacionalistické aktivisty zadržené už v roce 2020 za údajnou organizaci teroristické skupiny, která se měla silou snažit o změnu režimu.
„Jednotlivé akce jako sabotáže na kolejích nebo zapalování vojenských komisariátů jsou akce občanské nespokojenosti. Možná nějaký student vygoogloval, jak připravit molotov, a někam ho hodil. Nemůžu říct, že se v nikom v Rusku neobjeví chuť k protivení se, jen to nebude jak v Ukrajině nebo v Bělorusku,“ tvrdí Dáša.
Podobně se dívá na situaci i Rubin, který ze své pozice odmítá vyzývat Rusy k odporu.
„Kdo má dnes právo říkat lidem, ať jdou protestovat, když za to půjdou do vězení nebo budou platit velké pokuty?“ ptá se a hned si odpovídá: jediný, kdo má na něco takového právo, je opozičník Alexej Navalný. Ten se na začátku minulého roku vrátil do Ruska i přes to, že se ho režim už dřív pokusil otrávit a po příjezdu jej okamžitě zavřel do vězení.
I přes ojedinělé akce ruských partyzánů je tak zřejmé, že tuto válku bude muset Ukrajina vést bez zásadní pomoci ze strany ruského domácího odboje.
