Zlatá horečka se v Ghaně mění v noční můru. Kvůli neudržitelné těžbě drahého kovu dramaticky ubývá pitná voda. Občané vyrazili do ulic s nadějí, že příští prezidentský mandát přinese změnu.
O říjnové sobotě vázne doprava v ghanském hlavním městě ještě více než obvykle. Na první pohled by se mohlo zdát, že lidé v Akkře něco slaví – mnozí zpívají a tančí uprostřed dálnice, někteří je doprovázejí na bubny.
Za na pohled bujarou atmosférou se ale skrývá temnější realita. Demonstrace se v Ghaně konají na protest proti ilegální těžbě zlata, způsobující toxicitu většiny zdejších vodních zdrojů.
Ve vzduchu přesto visí naděje. Sešlo se tu několik tisíc lidí – věc v zemi dost nevídaná. A na rozdíl od zářijových protestů, kdy policie zatkla přes padesát lidí, je atmosféra uvolněná.
Město kolem se na několik dlouhých hodin zastavilo, někteří řidiči dokonce vystoupili z aut a připojili se k davu.
„Takhle silné občanské hnutí tu nepamatuju!“ říká překvapeně Nyameye „Kiki“ Akumia. Ve svých jedenadvaceti letech se student informatiky do politiky aktivně zapojuje poprvé. Když jeho známý během předchozí demonstrace skončil ve vazbě, Kiki se rozhodl k protestům přidat.
Reportáže z míst, kam se česká novinařina zapomíná dívat, přinášíme díky podpoře členstva našeho Voxpot Klubu. Přidejte se a pomozte nám udržet nezávislou žurnalistiku!
Zadržení ho vyburcovalo nejen vyjít do ulic, ale otevřít téma na půdě své vysoké školy. Právě v prostorách Ashesi University jsme se potkali na debatě, kterou tam o ilegální těžbě pořádal.
Problémy s vodou zároveň vnímal dlouho. Téma nezákonné těžby, které místní neřeknou jinak než galamsey (podle „gather them and sell“, tedy shromáždit a prodat), začal poprvé vnímat během prezidentské kampaně v roce 2016.
Vítězná strana New Patriotic Party (NPP) tehdy slibovala lepší regulaci těžby, ale situace se od té doby jen zhoršila.
Dekády temnoty
Extrakce zlata je v Ghaně problémem už desítky let. V sektoru najdeme jak velké zahraniční firmy, tak malé místní těžaře, pracující v nejistých podmínkách.
Ty zahrnují špatné hygienické zázemí, kvůli kterému se v komunitách šíří břišní tyfus nebo cholera. Výjimkou není ani dětská práce. Občas jsou zároveň pracovníci zbiti armádou, kterou stát nasazuje ve snaze těžbu omezit.
Drobní horníci často používají při práci rtuť nebo kyanid, které tak unikají do životního prostředí. Podle posledních měření z roku 2017 bylo těmito látkami znečištěno asi šedesát procent ghanských vodních ploch.
Těžba se týká dokonce i některých přírodních rezervací. Negativně ovlivňuje také zemědělství, především produkci kakaa. Některé zákony by měly drastické těžební metody regulovat, jenže v praxi je málokdo vynucuje.
#StopGalamseyNow pic.twitter.com/4EG45ZNOP7
— ENIL (@Enilart) October 3, 2024
Problém reflektují i místní umělci. Například výtvarník Israel Derrick Apeti se vydal k řece Pra na východě země. Její voda je tak sytě hnědá, že ji lze použít jako barvu na plátno. Aby na ekologickou katastrofu upozornil, namaloval Apeti obraz znečištěné řeky přímo její vodou.
Důsledky znečištění jsou rozsáhlé. Kvůli kontaminaci se v některých oblastech rodí postižené děti. Některým chybí oči nebo genitálie, jiné trpí kognitivními poruchami. Expertní rozbory také varují před sníženou plodností nebo zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění.
Problémy se týkají především nejchudších obyvatel, kteří si nemohou dovolit kupovat balenou vodu. Jde převážně o lidi na venkově, obzvlášť na severu země a v samotných důlních oblastech.
Kontaminace se ale pomalu šíří a ani Akkra už není zcela chráněná. Těžké kovy se navíc dostávají skrze půdu i do potravin.
Ti, na které problém dopadá nejvíce, se ale protestů účastní jen zřídka. Nemají na demonstrace prostředky, často bydlí daleko od Akkry, a většinou se politikou moc nezabývají. Informace o těžbě i protestech navíc kolují především sociálními sítěmi, ke kterým často nemají přístup.
Demonstranty tedy tvoří spíše lidé jako Kiki: studenti nebo mladí lidé z vyšší střední třídy, kteří téma vnímají skrz média. S toxickou vodou většinou nemají osobní zkušenost, zato se více zajímají o společenské dění.
Někteří z nich patří i k velmi privilegovaným. To je určitě případ Prince Acquaye, právníka a vysokoškolského profesora z Akkry.
„Já si můžu kdykoli sehnat letenky a zmizet z Ghany, o čemž si jiní můžou leda nechat zdát. Musí tu žít, ať už je situace jakkoli hrozná,“ uvědomuje si a energicky přitom máchá rukama. Z jeho slov je cítit touha, aby se více lidí aktivně zapojilo.
Sliby nechybí, pitná voda ano
Alarmující situace kolem vody není v Ghaně novinkou. Při pohledu na demonstranty se tedy nabízí otázka: proč se po tolika letech téma náhle výrazněji otevřelo?
Málokdo z místních má přesnou odpověď, nicméně protestní hnutí souvisí s volební kampaní. Prezidentské a parlamentní volby se tu konají 7. prosince a kampaň je tedy v plném proudu.
Akkra je sice polepená billboardy slibujícími zářnou budoucnost, ale téma regulace těžby a zajištění pitné vody se mezi předvolebními sliby objevuje jen výjimečně. Jsou zmíněné v programech obou hlavních kandidátů – ti se však v praxi tématu spíš vyhýbají.
O pozici hlavy státu se ucházejí především současný viceprezident Mahamudu Bawumia (NPP) a bývalý prezident z let 2012 až 2017 John Mahama ze strany National Democratic Congress (NDC). Oba tedy moc drželi a měli příležitost zavést přísnější regulaci těžby.
Bawumia i Mahama soustředí svůj program především na zlepšení ekonomické situace. V Ghaně se v současnosti pohybuje inflace nad dvaceti procenty. Dalšími tématy jsou nezaměstnanost, chybějící infrastruktura nebo vzdělávání.
Na otázku udržitelné těžby už tedy nezbývá moc prostoru. A to chtějí protestující změnit.
Pokud můžeme hnutí přičíst dílčí úspěch, je jím určitě posílení společenské debaty o těžbě. „Dřív se o galamsey spíš jen vtipkovalo, ale najednou se s těmi zprávami roztrhl pytel. Byla toho plná média.“ popisuje Kiki.
Téma se stalo nevyhnutelnou součástí diskusí na univerzitách i v rádiu a pro mnoho mladých lidí jsou demonstrace jejich první politickou zkušeností. Ovlivnily navíc i ty, kteří se jich přímo nezúčastnili.
To potvrzuje Ewura Ama Sam, účastnice debaty, kterou Kiki na univerzitě pořádal. Protesty a diskuze ji přivedly k novému pohledu na aktuální situaci.
„Najednou mě vyděsilo, kolik lidí nemá naději na změnu, a radši politiku nevnímají. Došlo mi, že bych se měla o místní politiku zajímat, že je to fakt důležité,“ uvědomila si.
Současná vláda jeden drobný krok přece jen učinila: pozastavila zákon, který od minulého roku umožňoval těžbu v přírodních rezervacích. Otázkou zůstává, jak bude zákaz v praxi vynucovat. Rozhodnutí navíc v části protestujících vyvolalo dojem, že je vláda vyslyšela – a hnutí tak částečně oslabilo.
Po silnější regulaci nevolají zdaleka všichni.
Ghana není pověstná silnými protesty – lidé se tu spíše bojí radikálních změn, které by mohly zemi destabilizovat. Chybí tak silná občanská společnost, aktivně prosazující zájmy občanů a ovlivňující politická rozhodnutí.
Protestní nadšení se tedy poměrně rychle vyčerpává. Pár týdnů po demonstracích už je na ulicích Akkry jen obvyklý ruch. Média pokrývají prezidentskou kampaň, zatímco nelegální těžba znovu zapadla mezi řadu dalších témat.
Zdaleka ne všichni navíc volají po silnější regulaci. Životy mnoha obyvatel Ghany jsou s těžbou úzce spjaty: tvoří velkou část ghanského HDP a těší se proto široké podpoře. O to výrazněji se pak v politických reakcích projevuje neochota čelit souvisejícím problémům.
Politické elity mají navíc v odvětví přímé ekonomické zájmy, což dále snižuje ochotu těžbu regulovat. Například Bernard Antwi Boasiako, předseda vládnoucí strany NPP, vlastní firmu Akonta Mining, držící licenci na drobnou těžbu zlata.
Zbytky naděje
V Ghaně se u moci střídají dvě hlavní politické strany už třicet let. V současném parlamentu sedí jediný kandidát, který není členem jedné z nich.
Nejnovější prezidentské volební průzkumy také nedávají příliš naděje na alternativu. Zatímco John Mahama v nich získal 51,9 procenta a Mahamudu Bawumia 40,5 procenta hlasů, třetímu nejsilnějšímu kandidátovi Nana Kwame Bediakovi přisuzují 4,7procentní podporu.
Obě dominantní strany tedy soutěží ve volbách mezi sebou a dlouhodobého odstavení od moci se obávat nemusí. Mezi mnoha obyvateli to vyvolává frustraci z politického systému, který podle nich slouží spíše k obohacování politiků, než k řešení problémů běžných lidí.
„Pořád ale neskončila kampaň, ještě se může stát cokoli. Třeba i další demonstrace,“ upozorňuje Kiki. Naděje na změnu tedy stále existuje.
Pokud ale nedojde v posledních dnech před volbami k nějakému zvratu, zvítězí některý z kandidátů velkých stran, aniž by nabídl jasný a uvěřitelný závazek k regulaci.
V takovém scénáři by se Ghana mohla brzy ocitnout v situaci, kdy bude odkázána na dovoz veškeré pitné vody ze zahraničí. Zdá se ale, že ekologická katastrofa politiky lásce ke zlatu neodnaučí.
