Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán sice před několika lety přirovnal íránského duchovního vůdce ajatolláha Chameneího k Adolfu Hitlerovi, nyní však obě země narovnávají vztahy. Dohodu mezi úhlavními rivaly na Blízkém východě zprostředkovává Čína, která tím stvrzuje svůj rostoucí vliv v regionu na úkor USA.
Podle čtyřdenní dohody, která byla mezi Saúdskou Arábií a Íránem završena 10. března v Pekingu, by obě země měly otevřít své ambasády, a navázat tak po sedmi letech vzájemné diplomatické vztahy. Hlavním iniciátorem tohoto ujednání je Čína, nicméně v roli mediátorů se angažovaly také vlády Ománu a Iráku.
Nyní se vrcholní diplomaté Saúdské Arábie a Íránu dohodli, že během právě probíhajícího ramadánu budou nadále jednat o detailech dohody, kterou před koncem islámského postního měsíce konečně stvrdí.
Spor o islámský univerzalismus
Teherán a Rijád jsou regionálními rivaly prakticky již od islámské revoluce v Íránu, která svrhla sekulárního šáha Páhlavího a vynesla k moci ší’itské teokraty. Země se tak stala inspirací pro mnoho islamistů po celém světě, neboť se v ní podařilo nastolit v jejich očích islámskou vládu. Tímto si Chomejního režim vysloužil uznání nejen ší’itských, ale i sunnitských islamistů.
Vztah byl ostatně reciproční, neboť Chomejní se inspiroval právě u takzvaného praotce sunnitského islamismu (také duchovního otce Muslimského bratrstva) Sajjida Kutba a jeho konceptu „islámského státu“.
Na rozdíl od Teheránu byl Rijád vždy vnímán jako klíčový partner Washingtonu, nicméně v poslední době se od USA mírně odklání.
Pozice Saúdské Arábie, která se považovala za vůdčího reprezentanta muslimů všude po světě, byla novým íránským režimem ohrožena, a zde bychom měli hledat počátek tohoto ideologického i mocenského sporu. Zejména v následujících dekádách se ještě více vyhrotily zástupné války mezi Rijádem a Teherám v nejrůznějších zemích Blízkého východu. Je tu celá řada států, jejichž politické klima je poznamenáno sporem těchto regionálních mocností, avšak za nejkřiklavější příklady lze označit válečné konflikty v Sýrii a Jemenu či politickou nestabilitu v Libanonu.
Právě občanská válka v Jemenu, do které vstoupil Rijád v roce 2015 jakožto přímý účastník ozbrojeného konfliktu, postupně vedla k úplnému přerušení vztahů s Íránem. Saúdové podporovali sunnitskou koalici, zatímco Írán ší’itské húthíjské rebely.
Napjaté vztahy dále eskalovaly tragédií během pouti do Mekky v roce 2015, během níž zemřelo přes dva tisíce lidí, z toho 400 íránských poutníků. Ajatolláh Chameneí následující rok obvinil saúdský režim z jejich úmyslné vraždy, nicméně až popravou významného ší’itského klerika a disidenta Nimra Bákira an-Nimra zatloukl saúdský režim poslední hřebíček do rakve vzájemné diplomacie.
Čínská dominance na úkor USA
Podobně jako Rusko se v regionu Perského zálivu během poslední dekády stále více angažuje Čína, a vytlačuje tak dříve zde dominantní Spojené státy. Zmíněnou březnovou dohodou se ekonomicky i diplomaticky ještě více přibližuje Saúdské Arábii, neboť Teherán již tradičním partnerem Pekingu v oblasti byl.
Čtěte také: Joe Biden na Blízkém východě: Kormidlem se otáčet nebude, jen ta ropa…
Írán své spojenectví s ČLR navíc utužil již na podzim roku 2022, kdy podepsal memorandum o členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci, kterou založila Čína společně s Ruskem, Tádžikistánem, Uzbekistánem, Kazachstánem a Kyrgyzstánem na začátku tisíciletí. K signatářům se pak v roce 2017 připojila Indie a Pákistán. Organizace si klade za cíl posílit ekonomickou i bezpečnostní spolupráci zúčastněných zemí.
Íránci vidí dohodu se Saúdskou Arábií patrně jako cestu z mezinárodní (převážně západní) izolace, do níž se dostaly hlavně v důsledku nedávných domácích protirežimních protestů. Svou negativní roli však sehrála i jeho vojenská podpora Ruska (dodávky dronů pro boj s Ukrajinou) a také stagnující dohody o íránském jaderném programu.
Na rozdíl od Teheránu byl Rijád vždy vnímán jako klíčový partner Washingtonu, nicméně v poslední době se od USA mírně odklání, což potvrzuje například jeho nepřipojení se k Západu v záměru izolovat Rusko pomocí sankcí. O pootočení kormidlem však svědčí i odmítání amerických proseb o navýšení produkce ropy, což by pomohlo řešit energetickou krizi, způsobenou válkou na Ukrajině.
Saúdská neochota držet se Spojených států jako jediného partnera má ovšem i své důvody. Jedním z nich byly například snahy zákonodárců ve Washingtonu zastavit vojenskou podporu Rijádu po vraždě saúdského disidenta Džamála Chášukdžího v roce 2017. Z ní američtí politici (včetně pozdějšího prezidenta Bidena) obviňovali saúdský režim. Současný šéf Bílého domu se sice během loňské návštěvy pokoušel vše vyžehlit a nakonec vojenské dodávky arabské monarchii stejně nezastavil, nicméně klíčky nedůvěry již byly zasety.
Spojené státy nyní pouze sledují, jak se jejich úhlavní velmocenský rival Čína stává hybatelem nejzásadnějších změn na Blízkém východě.
Spoustě aktérů dění na Blízkém východě i mimo něj však urovnání vztahů mezi Rijádem a Teheránem nebude vůbec po chuti. Například Izraelci v nedávné minulosti často sázeli na saúdské protiíránské jestřábí postoje, jež tyto země sbližovaly. Společně se dokonce snažili přesvědčit Američany k útoku na Írán. Izraelci teď mohou o tuto jistotu přijít, což je pro ně tak trochu nečekaná rána poté, co s nimi řada arabských států navázala diplomatické vztahy. Židovský stát navíc doufal, že se Rijád k ostatním připojí, nebo bude aspoň pokračovat v postupném utužování protiíránské koalice.
Podobně jako Izraelcům se tento vývoj vůbec nelíbí ani jemenské protihúthíjské koalici, která spoléhá na saúdskou podporu ve válce se ší’itskými rebely. Saúdská Arábie navíc jedná s húthíjskými rebely o mírovém urovnání a proslýchá se, že chce z nákladné války pomalu vycouvat. Od loňského jara panuje v Jemenu relativní příměří a nynější dohoda mezi Íránem a Saúdskou Arábií by tento stav mohla ještě více stvrdit.
Vrásky na čele Američanů
Spojené státy byly za poslední půlstoletí zásadním aktérem dění na Blízkém východě, a nyní pouze sledují, jak se jejich úhlavní velmocenský rival Čína stává hybatelem nejzásadnějších změn v regionu. Poté, co Trumpova administrativa zpřetrhala s Íránem téměř všechny vazby, když pošlapala fungující jadernou dohodu a k tomu nechala zabít na letišti v Bagdádu tamního nejvyššího generála Kásima Sulejmáního, neměl Biden na Teherán téměř žádné páky. Nemohl tak být iniciátorem žádných podobných změn na Blízkém východě, i kdyby opravdu chtěl.
Čtěte také: Směřuje Izrael k autoritářství? Bibi se spojil s ultranacionalisty a náboženskými fanatiky
Byla to právě Saúdská Arábie, která se svého času během podpisu dohody o íránském jaderném programu cítila nejvíc poškozena. Možná právě vláda Baracka Obamy, jež hrála zásadní úlohu v prosazení dohody s Íránem, nakonec inspirovala Saúdskou Arábii k navázání vztahů s jejím úhlavním nepřítelem.
Ať už je to jakkoli, Washington (prozatím) zůstává mimo zásadní změny na Blízkém východě a prohrává tak v souboji o vliv v regionu na úkor svých nepřátel na velmocenském poli. Sledujeme tedy opravdu postupné vyklízení pozic Spojených států z Blízkého východu a nástup Číny na jejich pozici?
