Od svržení atomových bomb na japonská města Nagasaki a Hirošimu letos uběhlo 75 let. Bylo usmrcení stovek tisíc lidí v závěru druhé světové války nutné? A co nás dnes chrání před opakováním podobné tragédie?
“Chci se omluvit za to, co jsem udělal. Věřím, že lidé jsou zodpovědní za své činy. A znepokojuje mě, že jsem zabil tolik lidí. I když to byli Japonci,” říká v kultovním filmu Petra Zelenky Knoflíkáři duch amerického pilota, který v srpnu 1945 shodil jadernou bombu na japonské město Hirošima. Když se duch pilota přivolaný skupinou dětí dozví skutečný rozsah škod, které bomba napáchala, má potřebu rozmluvit se v rádiu o svých pocitech viny za čin, v jehož důsledku zemřelo na sto tisíc japonských obyvatel, z toho drtivá většina civilistů.
Aktuální výročí svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki nutí i po pětasedmdesáti letech k zamyšlení, zda bylo použití nejničivější zbraně v historii lidstva skutečně nutné a zda už jsme unikli době, kdy se něco takového mohlo stát.
Bomba, která nezvrátila běh událostí
Při výuce dějepisu na amerických středních školách si dnes studenti většinou vyslechnou příběh o tom, jak jaderné bombardování Japonska ukončilo druhou světovou válku a pomohlo vyhnout se krvavé pozemní invazi japonských ostrovů, která by si vyžádala stovky tisíc či možná až miliony obětí. Na první pohled se zdá, že použití nové mocné zbraně bylo v dané situaci zásadním mezníkem a současně nutným zlem, kterým se předešlo ještě tragičtějším událostem. Odpovídá ale tento příběh historické realitě?
Tři dny po téměř kompletním zničení Hirošimy následovalo 9. srpna 1945 svržení druhé jaderné bomby na přístavní město Nagasaki. Do té doby neústupná japonská vláda se ještě v noci schází a rozhodne o tom, že za této situace již nemá smysl ve válce pokračovat. O šest dní později pak japonský císař oznamuje v rozhlase kapitulaci.
Video: Rádiový přenos císařova oznámení japonské kapitulace.
Archivní výzkum dobových dokumentů toto známé převyprávění tehdejších událostí zpochybňuje. Z prací amerických i japonských historiků vyplývá, že použití jaderné zbraně mělo na rozhodnutí Japonska vzdát se jen omezený vliv a sloužilo především jako zástěrka pro to zachovat si po válce tvář. Co skutečně zvrátilo dosavadní vývoj situace byl vstup Sovětského svazu do války proti Japonsku a zahájení útoku proti okupovanému Mandžusku ve stejný den jako shození bomby na Nagasaki. Pokud japonská vláda doufala, že Moskva bude sloužit jako neutrální prostředník pro vyjednání kompromisního míru s Washingtonem, nyní tyto naděje vzaly za své.
Americké velení současně nestálo před binární volbou mezi pozemní invazí a jaderným bombardováním. Vedle možnosti vyčkat na vstup Moskvy do války proti Japonsku se nabízely varianty námořní blokády či demonstrativní jaderné exploze mimo oblast obydlenou civilisty. Řada jedinců na americké straně rovněž prosazovala myšlenku ustoupit od striktního požadavku bezpodmínečné kapitulace a slíbit Tokiu, že pokud se vzdá, tak císařský majestát zůstane zachován, což byl pro japonskou stranu jeden z klíčových požadavků. Americká vláda ale použitím jaderných zbraní sledovala vedle porážky Japonska ještě další cíl: zapůsobit na Sovětský svaz a vylepšit si svoji pozici pro nadcházející velmocenská vyjednávání. Jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki tak nebylo pouze jedním z posledních aktů druhé světové války, ale současně jedním z prvních aktů nadcházející války studené.
Jak by to bylo dnes
Cílem podobných úvah není odsoudit jedince za rozhodnutí uskutečněné v dobách dávno minulých. Jen málokdo z nás si dokáže představit vypjatou situaci sklonku nejkrvavější války v dějinách lidstva. Současně s tím se pohled na to, co je morální chování a co už nikoliv, v průběhu času proměňuje. Dobře je to vidět i na současných debatách o rasových či genderových otázkách. Řešit etický rozměr prvního použití jaderných zbraní má mít za cíl především poučení pro dnešek.
Trump se již opakovaně ohradil vůči svým poradcům, jaký má smysl mít jaderné zbraně, když by je nemohl používat. To vše za situace, kdy všech současných devět jaderných mocností aktivně modernizuje své arzenály.
Představte si následující fiktivní scénář. Po stoupajícím napětí v Perském zálivu nakonec dojde k vypuknutí války mezi Íránem a Spojenými státy. Obrovská vojenská převaha Washingtonu nejprve směřuje k drtivému vítězství amerických vojsk, ale pozemní invaze íránského území se po několika měsících zastavuje. Prezident Spojených států je informován, že ačkoliv americká armáda nakonec zcela jistě zvítězí, při pokračování invaze utrpí obě strany obrovské lidské ztráty. Jeden z poradců navrhuje použít jadernou zbraň proti Teheránu a přinutit tak íránské vedení ke kapitulaci. Bylo by dnes podobné zopakování hirošimského scénáře ospravedlnitelné?
Nejnovější analýzy ukazují, že nikoliv. Podle Ženevských konvencí mají státy povinnost držet se i v rámci válek některých základních pravidel. Mimo jiné mezi ně patří povinnost vyhnout se přímým útokům na civilní obyvatelstvo a snažit se maximálně omezit nepřímé dopady, které použití síly na civilisty má. Ačkoliv Hirošima měla důležitou roli i v rámci japonské vojenské mašinérie, z dochovaných dokumentů je jasné, že snaha šokovat Japonsko skrze značné civilní ztráty byla hlavním cílem bombardování. Tomu odpovídá i způsob provedení útoku, kdy byla bomba odpálena nad samotným centrem hustě obydleného města, a to bez předchozího varování, jak tomu bylo běžné i jiných amerických náletů. Generál Curtis LeMay, který měl během druhé světové války bombardování Japonska ve své kompetenci, údajně později prohlásil, že pokud by Spojené státy válku prohráli, byl by spolu s dalšími za použití jaderných zbraní souzen jako válečný zločinec.
Když je porážka lepší než vítězství
Když americký profesor Thomas Schelling přebíral v roce 2005 Nobelovu cenu za ekonomii, měli přítomní možnost vyslechnout si v Královské švédské akademii věd jeho lauerátskou přednášku. Otevřel ji myšlenkou, že tou nejvíce působivou událostí uplynulého půlstoletí je právě ta, která se nikdy nestala. Tedy že od roku 1945, oproti všem předpokladům a černým scénářům, dosud nedošlo k dalšímu použití jaderných zbraní.
Příležitostí přitom nebylo málo. Krátce po Spojených státech získaly jaderné zbraně i další velmoci: Sovětský svaz, Velká Británie, Francie, Čína. Následoval Izrael (jakkoliv vlastnictví jaderných zbraní nikdy oficiálně nepřiznal), Jihoafrická republika a po konci studené války pak Indie, Pákistán a Severní Korea. Řada těchto států se v uplynulých desetiletích ocitla v ozbrojených konfliktech, ve kterých by jim použití jaderné zbraně poskytlo strategickou výhodu. Nikdy k tomu však nedošlo.
V případě států, které na sebe navzájem míří jadernými hlavicemi, má tento vývoj logické vysvětlení. Vlády ve Washingtonu i Moskvě si poměrně brzy uvědomily, že jaderná válka mezi nimi by byla tak zničující, že slovo vítězství by v takovém konfliktu ztratilo jakýkoliv smysl. Obě velmoci ovšem opakovaně vedly války i se státy, které jaderné zbraně neměly, a nebylo tak třeba se obávat jaderné odvety. V padesátých letech například padaly v rámci amerického velení návrhy jaderného bombardování Číny, koncem šedesátých let se pak něco obdobného diskutovalo směrem ke komunistickým vojskům v severním Vietnamu. V obou případech se pak Washington raději smířil s porážkou.
Mezi politology a historiky se dodnes vede vášnivá debata o tom, jak tuto zdrženlivost vysvětlit. Jedna část argumentuje tím, že se v průběhu desetiletí vytvořilo kolem jaderných zbraní morální tabu, kdy je jakékoliv další použití z etického hlediska nepředstavitelné. Další však varují, že se jedná spíše strategický kalkul, kde ani jedna strana nechce porušit dosavadní tradici a otevřít pomyslnou Pandořinu skříňku do světa, ve kterém se jaderné bombardování stane normální součástí válečných konfliktů.
Zda se podaří se používání jaderných zbraní vyhnout i v dalších desetiletích však není zdaleka jisté. Když před třemi lety provedli vědci průzkum mezi veřejností, zjistili, že většina Američanů by souhlasila s jaderným bombardováním Íránu i v případě, že by při takovém útoku zemřelo dva miliony civilistů. Současně s tím se nedá předpokládat, že by prezident Trump nutně vykázal podobnou zdrženlivost jako Eisenhower, Kennedy nebo Johnson. Koneckonců, Trump se již opakovaně ohradil vůči svým poradcům, jaký má smysl mít jaderné zbraně, když by je nemohl používat. To vše za situace, kdy všech současných devět jaderných mocností aktivně modernizuje své arzenály a každoročně investuje do jejich zlepšování astronomické částky.
Ve zmíněném filmu Knoflíkáři se v úvodní povídce mluví o „štěstí z Kokury“. Právě japonské město Kokura mělo být primárním cílem pro jadernou bombu, která byla na poslední chvíli shozena na Nagasaki z důvodu špatného počasí. Mnozí poukazují na to, že štěstí hrálo nemalou roli i v jiných případech, kdy k použití jaderných zbraní během uplynulých pětasedmdesáti let málem došlo selháním techniky či špatným vyhodnocením aktuální situace. Katastrofa pak byla téměř vždy odvrácena pouze díky duchapřítomnému zásahu jednotlivců, kteří často jednali v rozporu s příkazy a standardními armádními postupy. Může pak být jen otázka času, když toto štěstí vyprchá a lidstvo zažije tragédii, která co do míry destrukce překoná i smutný příběh Hirošimy a Nagasaki.
Michal Smetana je výzkumným pracovníkem a pedagogem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a koordinátorem univerzitního výzkumného centra excelence Peace Research Center Prague.
Podívejte se také na naši reportáž z ukrajinské frontové linie:
