Rusko je prorostlé fašismem a všichni jeho obyvatelé na tom nesou díl odpovědnosti, tvrdí tamní nezávislá novinářka Jelena Kosťučenko. Nad propadem země od nástupu Vladimira Putina až k válce na Ukrajině se zamýšlí ve své knize Moje Rusko.
Raznočinovka by díky své poloze mohla být jedním ze snových rekreačních míst. Stojí na břehu řeky Volhy v prosluněné Astrachaňské oblasti, jen desítky kilometrů od pobřeží Kaspického moře.
Jenže není. Mluvit o ní se zdráhají i místní obyvatelé. Podlouhlá stavba obehnaná plotem ztělesňuje vše, co okolní svět raději nevidí.
Zacházení v ústavech si nezadá s poměry v koncentračních táborech.
Smrad, kovové postele, na nich vyzáblé děti – některé ležící, jiné přivázané dámskou punčochou k posteli. Vzduch je prostoupen všudypřítomnou bezmocí. Internát Raznočinovka byl údajně zřízen pro děti s psychoneurologickými nemocemi. Mnohdy tu ale končily i ty zdravé, zejména sirotci či děti ze sociálně špatných poměrů.
Bez potíží tu však dlouho nikdo nevydržel. Časté aplikace léků na zklidnění, bití i alkoholem omámený personál zlomily každé dítě.
„Hlavně k večeru bejvávali vychovatelé vožralí… Jednou nám třeba zhasli světlo a my si nestačili lehnout. No a uklízečka spěchala, protože něco slavili a hrála tam harmonika. Tak vzala hůl a mydlila s ní kolem sebe. Mě praštila po hlavě a přes prsty,“ popisovala tamní poměry jedna z bývalých odchovanek.
Ozvěny koncentráků
Její výpověď, stejně jako tragický osud internátu Raznočinovka, sepsala už v roce 2012 do velké reportáže novinářka nezávislého listu Novaja gazeta Jelena Kosťučenko. Ta se v následujících letech rozjela i do dalších podobných zařízení, tentokrát pro dospělé, a došla k jasnému závěru: ruskou společnost svírá přízrak fašismu.
Alarmující zacházení v ústavech si dle jejích slov nikterak nezadá s poměry v koncentračních táborech. „Lidé jsou tam zbaveni prakticky všech práv. Nemají přístup k základní zdravotní péči, chybí jim zuby. Ženy tam sterilizují jako kočky. Takto žije sedmdesát sedm tisíc Rusů,“ komentovala později svá zjištění v rozhovoru pro server Nastajašeje vremja.
O jedenáct let později příběh Raznočinovky znovu ožívá, tentokrát na stránkách knihy Moje Rusko s podtitulem „zprávy ze ztracené země“. Do ní Kosťučenko vtěsnala některé své starší reportáže a doplnila je navíc o vlastní vzpomínky. Stvořila tak paletu kapitol, která má ukázat, jak došla největší země světa nejprve k vzestupu fašismu a poté k samotné válce.
Její příběh je tak kronikou postsovětského Ruska: od příchodu Vladimira Putina k moci, přes války v Čečensku, vraždy nezávislých novinářek a novinářů, anexi Krymu a postupně se utahující smyčku kolem svobody slova. Osudný 24. únor 2022 pak zemi uvrhá do izolace.
Poslouchejte také: Rusko zničila nepsaná pravidla. ‚Silnější pes souloží‘ nemůže být hlavní myšlenkou státu
Jelena začíná vyprávění za svých dětských let strávených ve městě Jaroslavl, vzdáleném asi 250 kilometrů severovýchodně od Moskvy.
Čtenáři se ocitnou v „hladových“ devadesátých letech, v éře nepovedené ekonomické a sociální transformace. Obchody i peněženky zejí prázdnotu, kriminalita dosahuje grandiózních rozměrů a v televizi se neustále střídají záběry přiopilého Borise Jelcina s válkou pustošeným Čečenskem. Do toho všeho zní všude kolem nářky po ztraceném velikém Sovětském svazu.
Malá Jelena vyrůstá se dvěma sourozenci a matkou samoživitelkou, která má tři zaměstnání a oči plné vyčerpání. Odmala se zajímá o dění kolem sebe a sleduje pozorně večerní zprávy. V pěti letech Jelcina nenávidí a ve školce svádí boj s imaginárními německými fašisty.
Později sní o tom, že jednou přemůže pouliční gangstery a kavkazské teroristy. Tehdy ještě netuší, že skutečný nepřítel pomalu a nerušeně vyroste na vlastní půdě.
Následně se velkým skokem přesouváme k autorčiným prvním redaktorským rokům v nezávislém opozičním médiu Novaja gazeta. Po působivé a chvílemi až lyricky pojaté úvodní kapitole se tak čtenář začíná mírně ztrácet – jak se autorka z provinčního města najednou dostala do Moskvy, se dozvídáme až o několik kapitol dál.
Mezitím už servíruje první reportáže. V nich opouští bezpečné moskevské centrum a vydává se do míst, jimž se běžný člověk raději obloukem vyhne. Do zapadlých vesnic, opuštěných železničních stanic anebo na zchudlou městskou periferii.
Krym jako klín
Hrdiny jejích textů nejsou umělci ani aktivisté toužící změnit zemi k lepšímu, nýbrž sirotci, postižení jedinci, alkoholici, narkomani či prostitutky. Od nich se následně vrací do Moskvy, ponořené do intelektuálních diskuzí a moderního umění a nezajímající se o svět za jejím společenským plotem.
Novinářka své výpravy prokládá vlastní upřímnou zpovědí a pouští čtenáře i do velmi niterných témat: přijmutí své odlišné sexuální orientace, prožívání velkých historických momentů i názorové neshody s matkou. Ty tvoří mimochodem jednu z nejzajímavějších částí knihy a naplno ukazují, jak se dějinné události odrážejí v každé ruské domácnosti.
„Ti teď všechno ruské nenávidí, Evropa je jim milejší a my jsme nepřátelé. A samotná ta revoluce je proti Rusku. Copak ty vůbec nic nevíš?“ dává autorka čtenářům nahlédnout do hovoru s matkou v zimě 2014, kdy kyjevským Majdanem zmítaly statisícové protesty. Vzájemný konflikt následně graduje po vstupu „zelených mužíčků“ na Krym.
Zatímco ve vzpomínkách Jeleniny matky se uchoval obraz poloostrova jakožto pohádkového ráje s blankytně modrým mořem a bílými skalami, který patří tak trochu každému sovětskému člověku, dcera k místu už takový vztah nemá. Netouží po návratu mocného Sovětského svazu, ani uzurpování Ukrajiny.
Z milované maminky se začalo drát chtivé a nestydaté monstrum.
Nerozumí tak upřímné radosti, kterou její matka po zabrání Krymu neskrývá, a na pár dní s ní dokonce přestává komunikovat. „Slyšela jsem svou milovanou maminku, z níž se najednou na světlo boží začalo drát chtivé a nestydaté monstrum,“ popisuje Jelena své pocity.
Nakonec však láska nad politikou vítězí a novinářka se navzdory odlišným postojům snaží vztah s maminkou udržet.
Událostem po únoru 2022 věnuje Kosťučenko překvapivě málo času: jednu reportáž téměř v závěru. V ní se vrací zpět do prvních týdnů konfliktu, kdy zaznamenávala ostřelování jihoukrajinského města Mykolajiv. Kapitole však schází větší přesah, v němž by autorka do hloubky tematizovala svůj útěk z Ruska a emigrantskou zkušenost.
Leckdo by rovněž očekával podrobnější zamyšlení, jak nezlomit pomyslnou hůl nad zemí, která rozpoutala válku. Zdá se však, že sama novinářka ji už zlomila.
Takový dojem alespoň vyvolává poslední kapitola, kde vzpomíná na své angažmá v Novaja gazetě a usilovnou mravenčí práci redaktorů a redaktorek, která však neodvrátila Rusko ze zhoubné cesty k fašismu.
Navzdory pocitu zlámané hole pak konec působí nedořečeně a zasloužil by patrně větší péči. Rozpaky rovněž vzbuzuje samotná struktura knihy, kde střídání jednotlivých reportáží s životopisně pojatými kapitolami občas působí neuspořádaně.
Kosťučenko naštěstí píše čtivě – a především nabízí pozoruhodná svědectví, rozšiřující naše povědomí o Rusku, které odmítají vidět i sami Rusové.
