Průzračné moře, kymácející se palmy a rozpálená pláž. Asi málokoho by v takovou chvíli napadlo, že na jejím písku stojí i krvavý byznys. Kvalitního stavebního materiálu ubývá a nad těžbou získává vládu organizovaný zločin.
Čas letních pláží už téměř pominul, ale písek nás nepřestává obklopovat. Moderní svět by bez něj nestál: písek najdeme v betonu držícím pohromadě budovy i v asfaltových silnicích. Používá se dokonce k výrobě počítačů.
Po vodě je písek nejpoužívanějším přírodním zdrojem na světě. Ročně se ho vytěží až 50 miliard tun – takové množství by vystačilo na postavení sedmadvacet metrů vysoké a sedmadvacet metrů široké zdi kolem celého světa.
Není proto překvapením, že se s pískem čile obchoduje i nelegálně. Přesto nezávislý bezpečnostní konzultant a výzkumník Abdelkader Abderrahman nejprve nevěřil při prvním setkání s pašeráky písku svým očím. Doslova.
Netušil, kam až ho organizovaný zločin spojený s největším těžebním průmyslem světa zavede.
Když se plížil po duně, aby vyhlédl přes její okraj, nebyl rozhodně připraven na něco „tak rozsáhlého“. Uviděl půltucet nákladních aut, bagry plnící auta pískem a za tím vším modré nekonečné moře. „Je to opravdu velké,“ uvědomil si tehdy – a nebylo to v narážce na vody Atlantiku.
Netušil ale, kam až ho organizovaný zločin spojený s největším těžebním průmyslem světa zavede. Narazil na něj náhodou, během výzkumu pašeráků drog v Mali. Jeden z lidí napojených na tamní podsvětí mu řekl, že krom obchodu s narkotiky jsou překupníci zapojeni i v dodávání nelegálně vytěženého písku ze sousedního Maroka.
Nejvýznamněji poptává písek Čína, která ho mezi lety 2011 a 2013 spotřebovala 6,6 gigatun – více než Spojené státy za celé dvacáté století. Říční písek pak lidé bagrují takovou rychlostí, že ho příroda nestíhá obnovovat a světu by mohl do roku 2050 dojít. Podle OSN je nynější těžba neudržitelná.
Pro stavebnictví je vhodnější právě písek z koryt řek: zrnka má hranatá, zatímco u písku pouštního nebo pobřežního jsou zakulacená – druhý jmenovaný je navíc od soli a musí být očištěn sladkou vodou.
To se ale často neděje a použití pobřežního písku (tedy kulatého a slaného) například zhoršilo dopady zemětřesení, které minulý rok v únoru zasáhlo Turecko a Sýrii.
Dravá výstavba měst a rozsáhlé infrastruktury dala vzniknout výnosnému nelegálnímu obchodu se silnými dopady na životní prostředí. V Indonésii mezi lety 2005 a 2014 zmizelo kvůli těžbě písku čtyřiadvacet ostrovů a dalších osmdesát jich je ohroženo.
Jinde na světě pak spolu jednotlivé kriminální skupiny soupeří a neštítí se zabíjet. V Indii padly pašerákům písku za oběť desítky lidí jako například dvaadvacetiletý aktivista, který byl rozsekán, nebo upálený novinář. Mezi lety 2020 a 2022 tamní pískové mafie zabily nejméně dvanáct občanů a dva policisty.
Celosvětově se odhaduje, že černý trh s pískem dosahuje hodnoty až 350 miliard dolarů ročně. To je více než nelegální těžba dřeva či zlata nebo rybolov. Kupující navíc zřídkakdy původ písku ověřuje. „Legální a nelegální písek vypadají stejně,“ připomíná Abderrahmane.
Pláže versus hotely
Ničením pobřeží se Maroko střílí do vlastní nohy – pláže jsou důležitou součástí turistické přitažlivosti země. Pro výstavbu hotelů a silnic je však písek potřeba, a tak ho tu ročně polovinu vytěží nelegálně. Přitažlivý je hlavně kvůli ceně: zatímco legální písek vyjde i na čtrnáct euro za tunu, od pašeráků ho lze sehnat za tři eura.
Jen v Maroku je potřeba asi 30 milionů tun ročně a většina nelegálně vytěženého písku proto končí uvnitř země. Problém má přitom spoustu aspektů od špatné správy věcí veřejných a korupce po zhoršování životního prostředí či dětskou práci.
Některým dělníkům je pouhých dvanáct let a kvůli náročnosti práce často trpí fyzickým vyčerpáním. V Maroku je to však pro chudé rodiny mnohdy jediným způsobem, jak děti uživit.
Těžba pobřežního písku vede k mizení pláží, ohrožuje tamní ekosystémy i živobytí rybářských komunit, které kvůli tomu jednoduše nemají co lovit.
Vše zastřešuje korupce, bez které desítky kamionů nelegálního písku neschováte. Abderrahmane a jeho tým se proto rozhodli vystupovat jako developeři a na jednom z míst, kam se písek svážel, poptávali možné dodávky.
Překupníci nabídli, že do týdne zmobilizují stovky nákladních vozidel a bagrů. Jindy se výzkumníci vyptávali řidičů přímo ve městech a ti jim navrhovali noční přepravu s klidně i dvěma sty padesáti vozidly. Dodaný písek by následně smíchali s legálním.
Deset policejních checkpointů? Žádný problém.
Falešní developeři chtěli přepravit náklad na velkou vzdálenost, což by znamenalo, že řidiči musí projet nejméně deseti policejními checkpointy. Podle pašeráků žádný problém.
Z okupovaného území na evropská letoviska
Marocký písek se pak může dostat i do Evropy. Nelegálně těžená komodita byla použita pro stavbu hotelů a restaurací v jižním Španělsku a do španělské enklávy Melilla písek přepravují i nákladní vozidla patřící marockým vládním úředníkům a politikům.
Těží se navíc i v okupované Západní Sahaře. Odtud putuje nejčastěji z přístavu Al-´Ajún písek na Kanárské ostrovy, Azory, Madeiru nebo do Portugalska. Podle španělské nevládní organizace sledující export zdrojů z okupovaného území, se z oblasti mezi lety 2012 a 2017 vyvezlo na Kanárské ostrovy 750 tisíc tun nelegálně vytěženého písku.
„Na těžbu a prodej písku ze Západní Sahary nemají marocké orgány právo,“ upozorňuje Abderrahmane. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že dohody mezi Marokem a Unií nemohou být rozšířeny na okupované území, pokud k tomu místní nedají výslovný souhlas. To potvrdila i OSN.
Jak ale zjistil Abderrahmaneův výzkumný tým, i na nelegálním západosaharském písku lze najít označení CE – tedy potvrzení, že pochází z rozšířeného jednotného trhu v Evropském hospodářském prostoru. Přeshraniční obchod takového zboží tím pádem vyžaduje zkorumpované pracovníky a díry v systému.
Nelegální těžba jen zřídka přitahuje pozornost orgánů činných v trestním řízení, protože vypadá stejně jako ta legální – obnáší bagry, lopaty, nákladní automobily. Navíc se většinou těží tam, kde není soukromý vlastník půdy, který by si stěžoval. Úředníci z toho pak profitují podobně jako zločinecké syndikáty.
Měsíční krajina
Nadměrná těžba písku se odehrává na mnoha místech planety. Jeho získávání z řek a mořských ekosystémů „může vést k erozi, ke ztrátě ochrany před bouřkovými přívaly a k ničivým dopadům na biologickou rozmanitost,“ varuje zpráva Programu OSN pro životní prostředí.
Vidět je to například v Mosambiku, kde se poslední roky objevují stále ničivější bleskové povodně. Obyvatelé tamní vesnice Nagonha popsali organizaci Amnesty International, že než u nich v roce 2011 čínská společnost Haiyu Mozambique Mining zahájila těžbu písku a minerálů, záplavy takového rozsahu nezažívali.
Při jedné z povodní bylo spláchnuto do moře čtyřicet osm domů a téměř tři sta lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Čínští těžaři vybudovali rovnou pracovní plochu, čímž pohřbili vegetaci a zablokovali veškeré přírodní odtoky.
Totéž se děje i v Maroku. Už v roce 2009 vědecká studie upozorňovala, že „těžba písku na plážích vytvořila krajinu podobnou té měsíční, zničila mořský ekosystém, ohrozila blízké mokřady a zvýšila zranitelnost pobřežní infrastruktury vůči bouřím a stoupající mořské hladině“.
Abderrahmane popisuje, že rozlehlá pláž mezi městy Sáfí a As-Sawíra se proměnila v kamenitou krajinu. „Práce překupníků písku,“ krčí rameny.
Klíčový stavební materiál přitom bude stále potřeba. Do čtyř desetiletí by mohla poptávka po písku vzrůst o 45 procent. Je tak možné, že v honbě za městskou výstavbou lidé zničí další důležité součásti svého ekosystému. A u moře budou mít pod chodidly beton.
