„Fašismus? To už je dávno.“ Reportáž z bašty italské krajní pravice

V dolině mezi lombardskými kopci, obklopená políčky a zelenými stromy, leží vesnice Pontida. Na mapě vypadá jako podlouhlá nudle vystavěná z domků – v nich žije přes tři tisíce lidí. Mají tu jedno opatství, radnici, základní školu, poštu a pár kaváren, které se se stárnoucím dnem mění v bar.

Z Milána vyrážím do Pontidy vlakem, přestupuji v Bergamu. Osazenstvo se na tamním nádraží promění – cestující s kufry a batohy mířící na nedaleké letiště vystřídá mládež, která se vrací do okolních vesnic ze středních škol ve městě.

Vlak je plný, s každou další zastávkou se v něm uvolní pár míst. V Pontidě se mnou vystoupí pár středoškoláků, na něž na nádraží čekají v autech rodiče. Po svých vyrážím po hlavní ulici směrem k centru.

Zorientovat se na místě není složité, město, které působí spíš jako vesnice, půlí jedna hlavní silnice, kolem níž se soustředí velká část místních podniků. Vozidla ale moc často nezastavují, křižují vesnici jedno za druhým – na západ k městu Como, na východ do Bergama. Ani nemají proč stavět, příliš pohostinné to tu není.

Podívejte se na Německo, tam už se také nemluví o nacismu. Nás teď hlavně zajímá, co bude dál, co strana přinese nového.

Na první pohled je Pontida jen další z vesniček a menších měst, které dohromady tvoří aglomeraci kolem Milána, hlavního města Lombardie. Na druhý pohled se od nich přece jen odlišuje: platí za baštu italské krajní pravice – symbolické místo, kterého si považují i její nejvyšší představitelé. Především Matteo Salvini, šéf euroskeptické a protiimigrační Ligy severu, která byla dlouhodobě zdejším favoritem. Když se tedy chcete něco o severoitalských voličích krajní pravice dozvědět, cesta do Pontidy se vysloveně nabízí.

Přestože vesnice zůstala krajní pravici v nedávných parlamentních volbách věrná, stranické barvy vyměnila. Největší počet hlasů tady nově získal celonárodní vítěz voleb – krajně pravicové a postfašistické uskupení Bratři Itálie (Fratelli d’Italia; FdI). To ovládlo prakticky celý sever země, a kromě několika tradičně levicových oblastí získalo podporu až po Řím.

„Koalice jsou jako fotbalové kluby“

Z hlavní silnice, která byla nejspíš ještě před pár týdny lemovaná volebními plakáty s profesionálními úsměvy kandidátů, odbočuji směrem k místnímu klášteru. Procházím kolem skupinky postarších mužů. Před místní kavárnou mají – s výhledem na silnici – vyskládané židle do kruhu, v ruce drží sklenku a živě diskutují. Jsou dobře oblečení, na první pohled to vypadá, že se znají už celá léta a takový odpolední sedánek provozují pravidelně. Pozdravím a v krátkosti vysvětlím, proč jsem přijela. S nadšením ani ochotou se ale nesetkám.

„My s vámi nechceme mluvit, slečno novinářko. Volili jsme středopravou koalici, to je jasné. Ale proč, to vám neřekneme,“ říká mi razantně nakrátko ostříhaný muž ve světlé košili, který na sebe vzal roli mluvčího. Posílá mě ulicí stoupající souběžně s rušnou silnicí – prý jde o centrum městečka.

Na nedalekém parkovišti vidím dva muže, geodety, jak si nastavují měřicí přístroje. Jsou o dost vstřícnější. „Odjakživa jsem volil pravici. Dřív mi byla blízká Liga, teď jsem dal ale hlas středopravé koalici jako celku. Nevěděl jsem, jakou stranu si vybrat,“ přiznává padesátník Paolo.

Jeho kolega Luca, muž s culíkem a brýlemi se zatmavovacími skly, se sice komentáře zdrží, souhlasné přikývnutí si ale neodpustí. Dvojice o sobě mluví jako o živnostnících – podle sociologických průzkumů měla právě u skupiny samostatně výdělečně činných voličů středopravá koalice (a speciálně Bratři Itálie) mimořádný úspěch. Ostatně tato část italského elektorátu pro pravici hlasuje dlouhodobě.

„Z výsledku voleb mám samozřejmě radost. S hodnotami středopravé koalice souzním tak nějak z principu, jsem pracující člověk – přeju si větší politickou i ekonomickou stabilitu a také omezení imigrace,“ vysvětluje geodet. Oproti Lucovi je o generaci starší, má prošedivělé vlasy a zdá se, že ho můj zájem těší.

O FdI se ale nemluví jen kvůli jasné volební výhře nebo – v italském kontextu celkem výjimečnému – faktu, že je vede Giorgia Meloni, tedy žena. Krajně pravicovému hnutí se dostává pozornosti médií i kvůli jeho postfašistickým kořenům, které sahají až do 40. let.

„Mě původ strany nezajímá, není to pro mě důležité. Fašismus je tu už dávno minulostí – stejné je to přece i s komunismem, to je také historie,“ mávne Paolo rukou nad mou otázkou, jestli tuto skutečnost bere v potaz.

Podobná slova uslyším během dne ještě několikrát. Třeba od Cristiny, která pracuje v malém obchůdku s hračkami uprostřed města, jehož historie se táhne až do 11. století. Centrum samotné ale na to moc nevypadá. Podél asfaltové cesty, tu a tam děravé a ohrazené stavebním oplocením, jsou vystavěné nízké domky s typickými italskými okenicemi. Sídlí v nich i místní radnice, pošta a banka.

Krámek se nachází v oné ulici nad rušnou silnicí, a přestože se tu má podle místních soustřeďovat život zdejších obyvatel, nyní je tu téměř liduprázdno. Třeba jen proto, že je odpoledne a lidé jsou v práci mimo městečko – Pontida ale i tak nepůsobí jako místo, které by hýřilo životem.

Jsem proto vděčná za setkání s Cristinou. Italka s tmavými vlasy v krátkém sestřihu si před obchodem povídá se starší ženou a po chvilce váhání mi prozrazuje, že svůj hlas hodila středopravé koalici, konkrétně Bratrům Itálie. Odpovídá rozhodně: „Fašismus? To už je dávno. Podívejte se na Německo, tam už se přece také nemluví o nacismu. Nás teď hlavně zajímá, co bude dál, co strana přinese nového.“

Jak později zjišťuji, je i tohle dost častý postoj. Italové při své věčné nespokojenosti se stavem politiky hledají nová řešení a neokoukané možnosti. Jinými slovy: změnu. Za poslední roky se ve vládě prostřídaly strany v různých koaličních kombinacích, žádná ale u kormidla nevydržela – i letošní volby, které vyvolal pád kabinetu Maria Draghiho, byly předčasné.

Co si přejí voliči na severu?

V posledních dekádách vedlo hledání nových cest mimo jiné k tomu, že pokud v předchozích volbách hlasoval volič pro pravicovou stranu, dal v těch dalších dost možná přednost nějaké té krajně pravicové. Letošní volby navíc ukázaly i značný přesun voličů Ligy k Bratrům. A to právě proto, že Liga už měla příležitost předvést své politické umění v parlamentu i ve vládě – a Italové chtěli „něco nového“.

Čtěte také: Nová pravice, nebo noví fašisté? Itálie se chystá na vládu Giorgie Meloni

V Miláně jsem se ještě před cestou do Pontidy setkala s politologem Andreou Ceronem z tamní univerzity. Chtěla jsem vědět, co Italy – třeba právě z Lombardie – vedlo k hlasování pro krajní pravici.

„Pravicoví voliči tady na severu si přejí větší ekonomickou volnost, nižší daně. A také by se rádi zbavili poskytování sociální podpory – především nezaměstnaným nebo chudým,“ nastínil politolog Ceron úvodem situaci v regionu. Seděli jsme na zahrádce hezké kavárny v centru velkoměsta.

Dříve lidé volili třeba křesťanskou demokracii, potom Ligu severu a Forzu Silvia Berlusconiho. „A teď Bratry Itálie. Je to jen další otočka, jakou tito voliči udělali,“ vysvětlil mi Andrea Ceron nad šálkem silného italského espressa.

Fratelli d’Italia v čele s Giorgiou Meloni vystavěli svůj program jako podle příručky: slibují jak nižší daně pro firmy, aby se mohly dál rozrůstat, tak i omezení sociálních příspěvků.

„Strana byla doteď pouze v opozici, přitahovala hlavně extremistické hlasy – bodovala třeba u antivaxerů. Meloni ji však posunula blíže k tradičně konzervativním stranám. Jsou teď umírněnější. V plánu mají sice velké změny, nechtějí jich ale dosáhnout radikálními zásahy – tu něco trochu pozmění, támhle něco upraví. Přinejmenším v prvním volebním období,“ popsal vítěznou strategii FdI politolog.

Příkladem za všechny může být právo na interrupci. „Bratři Itálie jsou z principu proti. Tvrdí ale, že na stávající potratové zákony sahat nebudou, i když lze očekávat, že se budou snažit dosáhnout kulturní změny. A podobně tomu bude i s jinými tématy – strana je nicméně umírněnější, protože stojí o širší voličskou základnu,“ domnívá se Ceron.

Vzpomínky mizí, citlivost vůči teroru také

Procházím se po Pontidě a blížím se – už poněkolikáté – ke klášternímu komplexu. Narážím na Giulii, devatenáctiletou Italku, jež v září hlasovala poprvé. „Trochu z nouze jsem to hodila Demokratické straně,“ přiznává mladá žena hlas největší levicové straně v Itálii.

Mávne na kamarády, kteří na ni čekají v autě, a dodá: „Probírala jsem to s rodiči, jsou to moje první volby. Rozhodla jsem se tedy takhle.“ Giulia vysvětluje, že s politikou středopravé koalice nesouhlasí, volit ji tedy nemohla – a že si uvědomuje, že v Pontidě pro ni hlasuje většina lidí. Tváří se, jako kdyby se za svou volbu maličko styděla – při krátkém hovoru se mnou, nejspíš podvědomě, ztišuje hlas.

Giulia je ze všech lidí, s nimiž se za den setkám, jedinou obyvatelkou městečka, která podpořila italskou levici. V Pontidě jinak narážím především na voliče středopravé koalice, a hlavně nezájem o minulost postfašistického hnutí.

„Tohle je nová generace politiků, o fašismu tu nemůže být řeč,“ říká mi třeba u místního supermarketu Monica s dcerou Sarou. Rodina je vkusně oblečená, na první dobrou působí zajištěně. Tipuju ji na italskou vyšší střední třídu.

„Celý život volíme pravici. Dlouhá léta jsme hlasovali pro Ligu, teď jsme to ale hodili Bratrům Itálie,“ vysvětluje Monica s tím, že fandí jejich lídryni Meloni. Nejmladší generaci rodiny zastupuje teenagerka Sara, vysoká holka ve sportovním oblečení – i u ní bude mít nejspíš krajní pravice podporu. Z výsledku voleb má radost a se slovy své matky souhlasí.

Bohatý sever Itálie se podle Cerona vždy pohyboval na politickém spektru spíše napravo. K fašismu měli ovšem v minulosti blíž voliči na jihu, kde si ale nyní vede nejlépe populistické Hnutí pěti hvězd.

Severní část Itálie byla naopak základnou protifašistického odporu, kde se ve 40. letech mobilizovaly komunistické skupiny. V dalších dekádách už ale řady jejich příznivců výrazně prořídly.

Podle politologa Andrey Cerona byla spousta voličů ještě dlouho po druhé světové válce citlivá vůči připomínkám fašistického teroru: „To už je ale úplně pryč. Zvlášť mezi mladšími lidmi, kteří nemohli fašismus v jakékoli podobě zažít. Nemůžeme si tedy už pamatovat, co tyto režimy napáchaly, a dává nám to svobodu hlasovat pro různé strany.“

Bratři Itálie v současnosti nejsou fašistickou stranou, Ceron v nich tedy takový problém nevidí. „Obávám se toho, kdo přijde po nich, pokud lídryně Meloni své voliče neuspokojí ,“ poznamenal.

Italská politická kultura není unisex

Giorgia Meloni je sama o sobě zajímavá, dalo by se říct kontroverzní postava. Internetem kolují záznamy reportáží z poloviny 90. let, na kterých ještě coby členka Národní aliance nepokrytě obdivuje italského fašistického diktátora Mussoliniho, jak o tom již Voxpot ve své analýze psal.

Here, Giorgia Meloni, aged 19, as a young militant of “post-fascist” National Alliance (AN), publicly praising Mussolinipic.twitter.com/DzymeSwelf

— Dr Lucie Fremlova 🇺🇦🇵🇸 (@InclusiveLucie) September 27, 2022

Vláda koalice, která má v čele ženu – to je v Itálii novinka. A někteří jsou z toho mírně nesví. „No, mně se Meloni jako politička líbí. A to i přesto, že je to žena. Však víte, jak to dopadlo v Německu nebo ve Velké Británii,“ rýpla si Cristina z obchůdku s hračkami v Pontidě. „Doufám, opravdu doufám, že bude dobrá premiérka. To ukáže čas,“ pokrčila rameny.

Tón a důraz, s jakým řekla, že lídryni FdI fandí i přesto, že je žena, mě zaujme. Rozhodnu se tedy, že se na to zeptám historika Davida Brodera, autora knihy Mussoliniho vnoučata: Fašismus v současné Itálii. „V této zemi celkově není mnoho stran, které by kdy měly šéfku. O to neobvyklejší je to v pravicových kruzích,“ vysvětluje mi historik po telefonu ostych některých voličů.

Italská politická kultura není unisex – i v současnosti je prostoupená machismem. „Dosud byl hlavní postavou italské pravice Silvio Berlusconi, kterému spojenci kryli záda i v době, kdy na něj praskl skandál kvůli sexu s nezletilou prostitutkou. Bránila ho i Meloni. Pro středopravou koalici jde tedy o velkou změnu – mít ve svém čele ženu. Ne lídra, který na ženy nahlíží jen jako na sexuální objekty a povyšuje se nad ně,“ říká mi David Broder.

Dovedu pochopit, že tu koalici lidé volí kvůli ekonomice. Zajímá je ale, co bude za nějakou dobu s občanskými a lidskými právy?

Ačkoliv pro krajně pravicovou stranu hlasoval i významný počet žen, stále má více příznivců mezi muži. Možná paradoxně i proto, že se některé voličky mohou cílů této strany obávat.

„Mají třeba strach strach o svá práva, v dlouhodobém měřítku například o přístup k potratům či sociální podpoře a péči nebo o rovnost na pracovním trhu. A svůj díl na tom může mít i to, že se Fratelli d’Italia profilují jako ryze antifeministická strana,“ vyjmenovává odborník.

„Myslí ti voliči i na ostatní?“

Právě lidská a občanská práva teď možná visí na vlásku. Nebo spíš na silném provaze, který může postupem času slábnout – a to skrze kulturní proměnu společnosti, o niž se budou nejspíš Bratři Itálie snažit. Koneckonců, na evropském poli má strana blízko třeba k maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, předsedovi vládního Fideszu, který už léta systematicky pracuje na proměně země v neliberální demokracii.

Meloni svou představu o podobě italské společnosti přiblížila v červnu na mítinku španělské krajně pravicové strany Vox. „Ano tradiční rodině. Ne LGBT lobbistům. Ano sexuální identitě. Ne genderové ideologii. Ano kultuře života, ne propasti smrti. Ano univerzalismu kříže, ne násilí islámu. Ano bezpečným hranicím, ne masové migraci,“ hřměla Meloni na španělské publikum. To jí nadšeně tleskalo.

Itálie 2022 pic.twitter.com/DoWhsmxuwy

— Filip Titlbach (@FilipTitlbach) September 28, 2022

Jdu po cestě podél zeleného kopce, míjím stádo krav, které se pasou kus od silnice. V místním baru jsem si objednala citronádu a chtěla se dát s někým ze štamgastů do řeči – jakmile jsem ale zmínila, že jsem novinářka, která přijela kvůli volbám, dočkala jsem se stejně odmítavé reakce jako od té skupinky postarších mužů, kteří v kroužku popíjeli víno.

Moc překvapená ale nejsem, podle průzkumů se média v Itálii netěší důvěře dlouhodobě, čehož mimochodem s chutí využívá právě krajní pravice. Jen se nemusí tolik – jako v jiných státech – snažit nechuť k médiím ve svých voličích vybudovat, stačí ji hojně přiživovat.

Zlatá hodina v Pontidě končí, začíná se smrákat – je čas vrátit se do velkoměsta. Hlavní ulice ani ty menší, přilehlé, s honosnými vilami i polorozpadlými domky se nezaplnily lidmi, ale komáry. V kombinaci se štěkajícími psy a nepřetržitým proudem aut křižujícím městečko se z Pontidy začíná stávat poněkud neútulné místo.

Nasedám do vlaku směr Bergamo, odkud pak chci pokračovat do severoitalské metropole. Takhle při večeru veze o poznání méně lidí. Jednou z cestujících, které míří zpátky do Milána, je i Jennifer. Brýlatá třicátnice, ze které bude už příští rok lékařka. Podle toho, s jakou chutí se vyptává na práci v médiích a jaké poznámky tu a tam utrousí, v hlavě tipuji, že středopravou koalici asi nevolila.

Domněnku mi Jennifer potvrdí: volby považuje za osobní, soukromé téma, ale prozradí mi, že pro pravicové strany s Bratry v čele nehlasovala. A dá průchod emocím:

„Dovedu pochopit, že tu koalici lidé volí kvůli ekonomice, říkám si ale, jestli ti voliči trochu myslí i na ostatní, ne jen na sebe. Jestli je zajímá, co bude za nějakou dobu s občanskými a lidskými právy.“

Čtěte také: Úspěch krajní pravice děsí Macrona. Jak bude zemi vládnout bez parlamentní většiny?

Tuhle legitimní otázku pak opět do mobilu pokládám i historikovi Davidu Broderovi. „Jasně, Bratři Itálie se nevrhnou do ulic a nebudou napadat své oponenty. Ale… zároveň chtějí použít námořní blokádu, aby zastavili migranty, kteří do Itálie putují po Středozemním moři,“ připomíná.

Blokády ve Středozemním moři? Podobnou zkušenost už Itálie měla s Matteem Salvinim coby někdejším ministrem vnitra, jenž i tehdy vedl silně protiimigrační politiku a zavedl v této oblasti přísná opatření. V tuto chvíli je lídr Ligy obžalovaný z únosu v souvislosti s blokováním vylodění migrantů zachráněných ve Středozemním moři, jde o případ z roku 2019. Krajně pravicovému politikovi hrozí 15 let za mřížemi – i přesto se ale jedná o tom, zda rezort vnitra náhodou nepovede v nové, středopravé vládě znovu.

„Mít v čele státu lidi, kteří šíří rasistické konspirační teorie a démonizují menšiny? To má na společnost velmi negativní dopad. Rasisti a homofobové pak mají pocit, že své myšlenky mohou dál rozvíjet,“ upozorňuje Broder.

„Sami máme vlastních problémů dost“

Na scénu ovšem Bratři Itálie nevtrhli znenadání – italská pravice se radikalizuje už delší dobu. „Prakticky od devadesátek je posedlá politikou identitářství a nacionalismem, zatímco společnost jako celek čím dál víc stagnuje,“ shrnuje historik.

Je strašné, co se tam děje. Ať si to ale vyřídí USA s Ruskem – my posíláním zbraní a sankcemi nic nevyřešíme. Máme dost svých problémů.

Ve vzduchu visí otazník i nad budoucí zahraniční politikou Itálie. Řím teď jistě přijde s její přinejmenším upravenou verzí, která bude lépe odpovídat heslu Meloni: Itálie na prvním místě. Nový, nacionalističtější přístup se odrazí nejen v postojích státu v rámci unijního vyjednávání, ale také třeba při řešení otázky války na Ukrajině.

V Lombardii – nejen v Pontidě – jsem nicméně zjistila, že konflikt Italy příliš netrápí. Respektive: soucit projevují, zajímá je ale zejména to, jak se válka promítne do budoucnosti Itálie.

O válce na východě Evropy jsem mluvila ještě před odjezdem do Pontidy s Carolou. Italskou důchodkyní, kterou jsem potkala v Miláně – dámou z vyšší vrstvy, která o sobě mluví jako o zástupkyni milánské buržoazie.

„Je to strašné, co se tam děje. Ale tohle by si měly vyřídit Spojené státy s Ruskem, je to jejich problém – my posíláním zbraní ani sankcemi nic nevyřešíme. Sami tady přece máme dost vlastních problémů,“ řekla mi Carola, které stav italské politiky dělá viditelnou starost a vítězství postfašistických Bratrů Itálie pak její obavy spíše prohloubilo.

Metropole vs. venkov

Pověst, která Pontidu předchází, se potvrdila. Až na devatenáctiletou Giulii všichni lidé, s nimiž jsem v malém městě mluvila, skutečně hlasovali pro středopravou koalici. Z většiny pro Bratry Itálie.

Čtěte také: Na jejich mítincích už nacistické uniformy nepotkáte, i tak se Švédští demokraté vrací k extremismu

Na cestovní mapě není lombardská metropole od Pontidy nijak daleko. Z centra Milána je to do vesničky nějakých pětačtyřicet kilometrů – na politické mapě ale jako kdyby to byly celé stovky. I v Itálii totiž platí, že velkoměsta ve volbách hlasují podstatně jinak než venkov, a Pontida tento fenomén jasně potvrzuje.

Zatímco na vesnici na celé čáře zvítězila středopravá koalice, v Miláně si podporu udržela ta středolevá – nejvíce hlasů získala právě PD. A čím blíže jsem Milánu, tím častěji potkávám voliče levice. Shodují se ovšem v tom, že jejich „fotbalový klub“, jak by řekl Ital Paolo, volby absolutně nezvládl.

Jakých pět let teď Itálii čeká? Koaliční vyjednávání o vládě jsou v plném proudu a podoba budoucího kabinetu ještě není jasná. Z toho, co jsem se ale během pár dní na severu země dozvěděla, mám pocit, že se nyní Italové uzavírají víc do sebe. Možná se stávají sobečtějšími a své zájmy staví na první místo, především však bojují s frustrací, která mezi lidmi stále narůstá.

Zda se středopravé koalici s krajně pravicovým, postfašistickým uskupením v čele podaří situaci narovnat, je otázka za milion. Troufám si ale předpovědět, že italskou společnost nová vláda nestmelí. A úspěchem pro ni bude už jen to, když do příštích voleb vydrží ve funkci. Po dlouhé době by totiž byla první politickou silou, které se to podařilo.