Poprvé vyšla polsky v roce 1979, u nás pak o čtyři roky později. Nyní přichází nové vydání Fotbalové války – souboru reportáží z horkých koutů světa. Vůbec první „fotbalovou válkou“, podle níž se kniha jmenuje, byl však ozbrojený mezinárodní konflikt po jednom sportovním utkání. Nedávné násilnosti provázející finále EURA tak osudovou dohru naštěstí nemají.
Africká a latinskoamerická politika je prý jako živelný fotbalový zápas, ve kterém se kdykoliv může stát cokoliv. Dosavadní favorit se zničehonic odrovná, nebo je násilně odrovnán. Zazáří nový talent. Faul! A tribuny se chvějí. Kdykoliv může vypuknout krvavá rvačka.
Tady moje schopnost rozvést metaforu končí. O fotbalu nic nevím. Název knihy mě zprvu upřímně vyděsil. Fotbalová válka se ale k tomuhle sportu váže jen hodně volně, tak volně, že skoro vůbec. Nenechte se proto odradit.
O čem tedy kniha je, když ne o fotbalu? Představuji si ji jako složeninu zápisků na okraj, které si legendární polský reportér Kapuściński během pokrývání světových událostí zaznamenal do notýsku, nevěděl, jak je dál rozvést, ale zároveň cítil, že v nich na něco podstatného kápnul. Několik kapitol naznačuje, že příběhy jsou osnovami knih, které nakonec nevznikly. Celek bych nenazvala přímo povídkovou sbírkou, spíš mozaikou příběhů, postřehů a dojmů autora, který cizinu zná tak důvěrně, jak jen Evropan může. Autor se zaměřil především na africké a latinskoamerické země.
„Rodila se nová Afrika a nebyla to žádná metafora, nebyla to fráze z úvodníku. Chvíle tohoto zrodu byly někdy bolestné a dramatické, jindy zase radostné a pozitivní, ale v obou případech se všechno odehrávalo podle jiných vzorů, v jiném ovzduší, zkrátka docela jinak (z našeho hlediska), a právě tohle se mi zdálo být novou, dosud nepoznanou exotikou.“ (str. 17)
Pokrok na takové cestě je obtížný. Politik sebou začíná zmítat, hledá východisko v diktatuře. Diktatura vyvolá opozici. Opozice organizuje spiknutí. A cyklus začíná znovu.
Nejdřív se podíváme na jih do Ghany, Alžírska, Jihoafrické republiky, Konga, Tanzanie (respektive Tanganiky) a Nigérie v období plus mínus šedesátých let dvacátého století, kdy se na celém kontinentu odehrávalo jakési „africké jaro“. V každé zemi jinak a specificky, ale se spoustou společných motivů. Hybateli příběhů, národních i knižních, jsou tehdejší vůdci, kapitáni týmů.
Čtěte také: Prokletí reportéři: Nepočítat, jestli zbude na chleba
„Stejné bylo drama Lumumbovo a Nehrúovo, stejné drama Nyerereho a Sékou Tourého. Podstata tohoto dramatu tkví v úděsném nahromadění překážek, na něž naráží každý z nich po prvním, druhém a třetím kroku na vrcholku moci. Každý z nich chce něco dobrého udělat, začíná to dělat a po měsíci, po roce, po třech letech vidí, jak to všechno nevychází, rozpadá se, vázne. Všechno tomu stojí v cestě: mnohasetletá zaostalost, primitivní hospodářství, negramotnost, náboženský fanatismus, kmenová zaslepenost, chronický hlad, koloniální minulost a její politika ponižování a otupování pokořených, vydírání imperialistů, nenasytnost zkorumpovaných, nezaměstnanost, pasivní bilance. Pokrok na takové cestě je obtížný. Politik sebou začíná zmítat, hledá východisko v diktatuře. Diktatura vyvolá opozici. Opozice organizuje spiknutí. A cyklus začíná znovu.” (strana 109)
Reportáže s uměleckou licencí a humorem
Africká část tvoří rozsahem i provázaností jednotlivých sekcí soudržnější celek než zbytek knihy. Do Latinské Ameriky se přesuneme zhruba ve dvou třetinách obsahu a teprve tehdy se naplno vysvětlí název, jenž není jen metaforou. Označuje také stodenní ozbrojený konflikt mezi Salvadorem a Hondurasem z roku 1969, který opravdu rozdmýchalo sportovní utkání mezi oběma zeměmi. Po několika epizodách z centrální Ameriky se ještě letmo podíváme do Sýrie, Golanských výšin a na Kypr.
V Angole během začátku občanské války strávil tři měsíce převážně s jednou stranou konfliktu, aktivně s nimi prožil (a přežil) několik útoků, s nimi krvácel a oplakal ztráty.
Tato knižní kompilace mi přijde jako „předjezdec“ Kapuścińskeho typického žánru literární reportáže, stylu na pomezí beletrie a publicistiky. Za jeho debut na tomto poli bývá považován nástupce této publikace – titul Další den života (mimochodem předloha pro skvělý film kombinující dokumentární a animovanou formu.) Dlouholetý dobrodruh narazil na hranice možností vlastní (už tak ostřelované) objektivity, když v roce 1975 během začátku občanské války v Angole strávil tři měsíce převážně s jednou stranou konfliktu, aktivně s nimi prožil (a přežil) několik útoků, s nimi krvácel a oplakal ztráty.
Čtěte také: Nemesis: Příběh jednoho muže a jeho války o drogovou scénu v Riu (recenze)
Vnitřní rozpor, jak vše popsat poctivě, aniž by potlačil emoce nebo ohnul fakta, vyřešil větším zviditelněním sebe jakožto vypravěče. Ve svých knihách se neskrývá, dává čtenáři možnost poznat, kdo a z jaké pozice k němu promlouvá. A případně to odfiltrovat. Už to je významný odklon od zpravodajské tradice. Dalším krokem stranou je pak užitý jazyk – Kapuściński píše malebnou beletristickou řečí. Pracuje často se zkratkou a nebojí se obrazné symboliky. Je to magická žurnalistika, reportáž s uměleckou licencí a humorem.
Pokud se zajímáte o svět kolem sebe, ale obtížně ukládáte informace wikipedického rázu bez barvy a emoce, celý žánr literární reportáže je pro vás příležitostí, jak se něco dozvědět a opravdu to vstřebat. Kniha by mohla zaujmout i fanoušky cestopisů, byť se v každé zemi ohřejeme jen na kapitolu nebo dvě. Dělení na poměrně krátké úseky, které souvisí jen volně, pohodlně umožňuje přerušované čtení, třeba při cestách do práce.
Při čtení delším než půl hodiny v kuse na mě padal pocit zmaru – další kapitola, další rozvrácená země a zbytečné oběti, a nedařilo se mi empatii přepínat mezi kontinenty, státy a osobnostmi v takovém tempu. Co ale podle mě bude mít největší vliv na ocenění nebo zahození díla, je váš vztah s autorem. Aby čtení fungovalo, jak má, musíte mu prostě tak nějak věřit. A mít ho aspoň trochu rádi.
Ryszard Kapuściński: Fotbalová válka; Vydavatelství Absynt, edice Prokletí reportéři, 2021
