Bělorusko se po měsících vrátilo na titulní strany mezinárodních médií, když Lukašenkův režim uzemnil letadlo s novinářem a opozičním aktivistou Ramanem Pratasevičem. Jaké pohyby se v zemi dějí od loňských voleb a co můžeme čekat dál?
Konec května proběhl v Bělorusku ve znamení ostrého tažení režimu proti opozici. Začalo to smrtí politického vězně Vitolda Ašuraka, následovalo uzavření serveru Tut.by, největší nezávislé redakce v zemi a prozatím poslední událostí bylo nucené přistání letu s běloruským opozičním aktivistou a novinářem Ramanem Pratasevičem. Co Lukašenkův režim sleduje současnou vlnou zásahů proti opozici? A jaké důsledky má prohlubující se závislost na země na Rusku? O tom jsme se bavili s běloruskou novinářkou Hannou Liubakovou, která dění v zemi po loňských zfalšovaných volbách podrobně sleduje a pokrývá.
Vojtěch Boháč: Dalo se podle tebe očekávat, že Lukašenkovo vyřizování účtů s opozicí povede až k tak drastické akci, jako je uzemnění letadla, které jen přelétalo běloruský vzdušný prostor?
Hanna Liubakova: Myslím, že minulý týden je pro nás vysvětlením toho, kam až je Lukašenko schopen zajít. V úterý bylo prakticky zničeno největší médium v zemi – Tut.by. Jeho šéfredaktor i ostatní členové redakce byli zadrženi a označeni za politické vězně. Kanceláře Tut.by a jemu blízkých projektů byly prohledány policií a zavřeny. Jen pro pochopení, je to jedno z nejstarších a nejvlivnějších médií v zemi, takže jsme očekávali, že se něco takového může stát – jako poslední stádium útoků na média. Epizoda s letadlem je pak jen další Lukašenkův bezprecedentní krok. Do toho jsme tu měli případ politického vězně Vitolda Ašuraka, který zemřel ve vězení oficiálně na zástavu srdce. Bylo to velmi podezřelé, neboť v minulosti neměl žádné srdeční potíže. A poté bylo uneseno letadlo. Lukašenko eskaluje konflikt a stále zvyšuje úroveň strachu a represí, protože pro něj už neexistuje cesta zpět. Represe jsou jediným způsobem, jak může zůstat u moci. Když poleví, může to motivovat lidi k návratu do ulic. To, co se nad Běloruskem odehrálo, byl pro celý svět šok. Jenže on už nemůže slevit z nastolené agresivní politiky. Podle mě lze tedy očekávat, že se stanou další a závažnější věci.
Bělorusové mají s Rusy dlouhodobé, hluboké vztahy, a to se nezmění. Jenže Putinovy činy tyto vztahy narušují. Hodně lidí teď vidí, že Lukašenko je zdrojem jejich utrpení a že Putin ho podporuje.
Co to znamená pro běloruskou opozici v zahraničí? Je to signál, že nikdo z ní si už nemůže být jistý tím, že je v bezpečí? Nebo šlo o extrémní jednorázový případ, který si už Lukašenko neodváží zopakovat?
Ne, jsem si jistá, že to byl varovný signál směrem k Lukašenkovým kritikům. Raman Pratasevič nemusel být tou hlavním osobou, kterou chtěl režim primárně umlčet. Nejspíš se stal jen pohodlným cílem, když letěl přes území Běloruska. Zhruba před měsícem označil náměstek ministra vnitra Mykola Karpjanko lidi spojené s demokratickým hnutím za mezinárodní teroristy a že by mělo být s nimi podle toho zacházeno – že by měli být zavíráni. Nelze ale vyhrožovat všem těmto lidem, že mohou být uvězněni, ať jsou kdekoli. Řekla bych, že KGB a ostatní bezpečnostní a silové složky teď pracují na potlačení disentu nejen zemi, ale i v zahraničí, že se je snaží vystopovat. Situace s Ramanem ukazuje, že ho museli sledovat od té doby, co Svjatlana Cichanouská odjela z Atén. Můžeme si být tedy jistí tím, že Lukašenko své oponenty pronásleduje i mimo své území a hledá jen vhodný okamžik k útoku. To už by nás nemělo překvapovat.
Vynořily se obavy, že Pratasevičovi hrozí dlouhé roky ve vězení, případně i trest smrti. Může se to opravdu stát?
Stát se může v Bělorusku cokoli, Ramana Prataseviče zařadila KGB na seznam teroristů a za terorismus může v této zemi padnout i trest smrti. Druhá věc je, že proti němu není vedeno trestní stíhání ve věci terorismu, minimálně prozatím. Pořádkové složky se nicméně necítí povinny sdílet s lidmi informace o tom, proti komu a jaké trestní řízení vedou, ale z vlastních zdrojů víme, že proti Ramanovi jsou vedena tři řízení – jedno za přípravu nepokojů, za něž je sazba do 15 let vězení. Bude-li proti němu iniciováno něco dalšího, dozvíme se to v následujících dnech. Zatím ale neměl možnost mluvit s právníkem a bližší informace chybí.
Co může znamenat pro Telegram kanál Nexta to, že režim zavřel jeho bývalého redaktora?
Raman s nimi nepracoval už od září. Z celkového hlediska je to samozřejmě děsivé pro všechny, ale Raman změnil práci, šel do Vilniusu, začal pracovat pro Belarus of the Brain, což je další prominentní Telegram kanál. Stěpan Putilov, který Nextu založil a s Ramanem pracoval, je též na seznamu lidí, po nichž pátrá KGB. Rozhodně je Stěpan stejně žádaný jako Raman, ale Polsko je oba odmítlo vydat. Bloggeři jsou Lukašenkovi osobní nepřátelé a může se to stát každému dalšímu, zvlášť Stěpanovi.
Sledujte naše MINI o dekomunizaci na Ukrajině:
Agenda z ciziny
Rozumím tomu tak, že po uzavření redakce Tut.by je telegramový kanál Nexta největším zdrojem nezávislých informací v Bělorusku. Je to tak?
Jde o různé zdroje, jedno je kanál v Telegramu, druhé je tradiční mainstreamové médium. Lidé to rozlišují. Sledují obě i mnohá jiná, včetně dalších kanálů v Telegramu. Není to otázka toho, že jedno je zničeno a druhé mu přebere publikum. Samozřejmě hodně lidí půjde na Telegram, přečtou si Nexta nebo jiný kanál, který založili aktivisté, ale potřebují také informace z tradičních médií, která mají svou pozici. Publikum Tut.by přejde na Onliner nebo jiné médium, které je nezávislé. Někteří přejdou na Nextu, ale ne stoprocentně, je to složitější.
Nedávno jsem četl post od Yahora Lebiadoka, který zmiňoval, že uzavřením Tut.by Lukašenko uvolnil prostor pro Ruská média a ruskou agendu v médiích. Že lidé po odstřihnutí běloruských nezávislých zdrojů budou sledovat ruské zdroje. Co to pro režim znamená? Opravdu jde o uvolnění prostoru pro ruská média?
Ano, je to dobrý postřeh, není to samozřejmě jen o Tut.by, ale také o všech ostatních nezávislých médiích. Bylo to jasné od začátku, říkali jsme to už před volbami, celé roky. Lidé nevěří běloruským státním médiím a ruská média jsou dostupná zdarma. Bělorusové začali poslední dobou přemýšlet o tom, co čtou a co sledují. Všichni ovšem nemají přístup k internetu, takže ti mohou sledovat buď provládní kanály, nebo ty ruské. Protože televize Euronews byla letos zakázána, Belsat TV je zakázána, není tu nic jiného na výběr. To je ten problém. Je ale logické, že vždycky lidé budou chtít něco sledovat. Potřebují informace, je tu po nich přímo hlad. Jenže ti, kteří jsou třeba starší a neumí si najít cestu k Telegramu, co jim zůstane? Jsou tu tisíce zablokovaných stránek. Jak se ti lidé mají dostat k informacím? Spokojí se tedy s dostupnými médii. A ta jsou buď provládní, nebo ruská, jež propagují pohled Kremlu. Ano, Lukašenko by měl myslet na to, že tu jde také o běloruskou nezávislost.
Lidé jsou zadržováni za špatné ponožky, špatné kalhoty, při venčení psů, při „podezřelé“ procházce centrem města, dokonce i při nákupech. Úroveň represí je strašná a lidé se bojí vyjít do ulic.
Po útocích na ruskou svobodnou žurnalistiku odjeli někteří tamní redaktoři do zahraničí, kde začali zakládat nezávislá média. Například z Lotyšska funguje populární nezávislý server Meduza. Děje se teď něco podobného i v Bělorusku?
Hodně nezávislých médií funguje ze zahraničí, už roky. Daleko od Ruska i od Běloruska. Jsem bývalá redaktorka televizního kanálu Belsat, který má od svého založení základnu v Polsku, protože nebyla šance něco takového udělat v Bělorusku. Řeknu to takto – nezávislá média už za hranicemi jsou, je tam také prostor pro další, ale ze zkušenosti víme, že je lze v Bělorusku snadno zablokovat. Spíš než rozjíždění nových médií podle mě dává větší smysl posilovat ta již existující. Zároveň ale stále hledáme nové formáty, chceme víc investigativy, fact checkingu, pro to je tady rozhodně prostor. Potřebujeme více analýz, expertů, programů, všechny ty youtubové kanály, rozhovory, streamování… Lidé po tom mají hlad.
Je tu také zajímavý trend, který stojí za zmínku. Novináři z provládních kanálů, kteří po volbách rezignovali, připravovali novou televizi, ale někteří byli zadrženi. Jiní jsou dodnes vězněni, někteří opustili zemi ze strachu před perzekucí. Takže tu byl záměr, ale v Bělorusku je to velmi obtížné. Ti, kteří odešli, by o něčem takovém mohli přemýšlet. Záleží jen na tom, co je teď vážně potřeba. Podle mě je to hlavně investigativní novinařina a ostatní věci, které jsem již zmínila.
Z Česka to působí, že běloruský režim je zcela založen na potlačování občanských svobod koalicí vysokých politiků a úředníků s represivními složkami. Jak může tuto koalici ohrozit investigativní novinařina?
Svobodná média jsou nebezpečná pro jakýkoli autoritativní režim. Je to o tom, že lidé potřebné informace stejně dříve či později získají a nakonec budou ještě naštvanější. Chtějí informace o zvůli režimu, o oligarších a korupci, myslím, že tento typ kultury transparentnosti a lidí, kteří očekávají a vyžadují transparentnost, se rodí právě teď. Společnost se mění a stává se prodemokratickou, uvědomuje si sebe sama.
Odpor nepřestane
Až na nedávný incident jsme o dění v Bělorusku v posledním půlroce zas tolik neslyšeli. Protesty už netvoří titulky a otvírací fotografie novin. V jaké fázi jsou dnes vlastně protesty?
Protestovat na ulici je už lidem absolutně znemožněno. Kdo se o to pokusí, je okamžitě zadržen. Vše je pod kontrolou, režim se snaží kompletně zničit sít aktivistů v zemi. Využívají se nejrůznější záminky. Lidé jsou zadržováni za špatné ponožky, špatné kalhoty, při venčení psů, při „podezřelé“ procházce centrem města, dokonce i při nákupech. Úroveň represí je strašná a lidé se bojí vyjít do ulic. Neznamená to ale, že disent zanikl a vzdal to. Překvapuje mě, jak odvážní a vytrvalí lidé jsou. Protestují tam, kde se cítí být aspoň trochu v bezpečí. Vyvěšují vlajky, připínají si stužky, ale i za to jsou samozřejmě zadržováni. Jindy se lidé v rychlosti sejdou, jen aby nahráli krátké video a ukázali, že stále existují. Schovávají se. Zaznamenány jsou i případy zadržení cyklistů a běžkařů, lidí v sauně. Je to šílené.
Téměř každé setkání je rozprášeno, ale i tak se lidé snaží scházet, třeba se sousedy, pozdě v noci či brzy ráno. Odpůrci režimu si vytvořili důmyslný systém ochrany – někteří vždy hlídají, zda se neblíží bezpečnostní složky, jsou dobře organizováni. Je však smutné vidět, že zahraniční média to nezajímá, jelikož už tu nejsou obrázky stovek tisíc lidí v ulicích. Média tak na Bělorusko zapomínají. Přitom lidé Lukašenkovi nepřestali vzdorovat a on si proto nemůže být svou pozicí nikdy jistý. A musí tedy zadržet bloggery z nebe, protože je vyděšený. Ví, že ztratil podporu.
Bylo to jasné před volbami, když jsem byla v Bělorusku, a bylo to všem jasné hned po nich. Když přišlo mučení a lidé byli zabíjeni. Tohle se nikdy předtím nedělo. Pro mě je těžko pochopitelné, že se to stalo právě v Bělorusku. Byli to nenásilné protesty a lidé při nich byli zastřeleni. Bylo to překročení velké červené čáry. Není cesty zpět. Není tu už místo pro kompromis, odpor nepřestane. Lukašenko to dobře ví. Není to o volební kampani, po které půjdou lidé domů a vše ztichne. On chápe, že tohle už není možné.
Opustilo zemi po loňském létě kvůli represím hodně lidí?
Ano. Když jsme v prosinci dostali přesnější čísla, bylo to do té doby asi 10 tisíc lidí. Skutečný rozsah emigrace si teď ještě asi nelze představit. Někteří odjeli na víza studentská, jiní na humanitární. Kolik takových lidí třeba přijelo k vám do České republiky… Celkově to byly tisíce, jestli ne desítky tisíc.
Na začátku jsme mohli vidět Bělorusko coby skvělý příklad samoorganizace společnosti, kde lidé vybírali peníze pro policisty, kteří se rozhodli opustit silové složky, aby nezůstali na ulici. Také se formou crowdfundingu financovalo vybavení nemocnic v době koronaviru. Pokračuje v zemi tato alternativní „vláda lidí“, když stát selhává, nebo už odeznívá?
Je to stále zde. Raman Pratasevič potřeboval právníka, lidé nasbírali víc než osm tisíc eur. Ne, nezmizelo to, byť se teď režim snaží tuto solidaritu zničit. Zakladatelé těchto iniciativ jsou nuceni opustit zemi, probíhají proti nim trestní řízení. Představ si, že lidé, kteří pomáhali celé zemi, třeba medici v době pandemie, jsou teď nepřáteli režimu. Režim se snaží zahubit všechno, co nějak funguje. Chce zamezit tomu, aby si lidé vzájemně pomáhali. V současnosti to je doslova zakázáno. Měli jsme tu platformu, na které lidé mohli darovat peníze, fundraisingovou platformu. A byla zakázána. Ale lidé to budou dělat i tak, přestože jsou za to zavíráni do vězení.
Děje se to na mnoha úrovních. Třeba když je někdo vyhozen z práce, lidé sesbírají peníze, aby pomohli rodině. A stejně se lidé zachovali, když nedávno zemřel ve vězení Vitold Ašurak – jeho rodinu nenechali ve finanční nouzi. Nebo jsme měli v Minsku problém s vodou a v některých čtvrtích netekla. Lidé svým postiženým spoluobčanům pomohli skrze skupinu na Telegramu. Vždy si najdou cestu, jak to udělat, a to je spojuje. Je krásné vidět společenství lidí s jinými hodnotami. Nebojují jen pro svůj koutek, snaží se pomoct ostatním.
Pohlceni Ruskem
Objevují se názory, že se Rusko snaží udělat z Běloruska jednu ze svých republik. Vnímáš, že něco takového probíhá?
Rusko chce držet status quo. Putin není velkým fanouškem Lukašenka, ale asi nevidí v tomto regionu lepší alternativu. Lukašenko je proruský, závislý a kontrolovatelný Putinem. Scénář případné ruské invaze do Běloruska by přesto neměl být úplně ignorován. Nemyslím si však, že by měl v dnešní době smysl. Vždyť Rusko už teď kontroluje běloruskou ekonomiku, trh, zvlášť státní podniky jsou na svém mocnějším sousedovi závislé, běloruské výrobky putují hlavně do Ruska. Stejné propojení existuje i v oblasti vojenské spolupráce, výcviku ozbrojených sil, ochrany vzdušného prostoru a hranic. Bělorusko je prostě kontrolované Ruskem tak jako tak, takže Putin zatím nemá k invazi do naší země důvod. Stát se ovšem může v budoucnu cokoli…
Paradoxně právě rostoucí závislosti Běloruska na Rusku využívá Lukašenko k tomu, aby mohl před světem i vlastním národem obhajovat svůj režim. Říká: Neizolujte nás, neuvalujte na nás sankce, jinak nás Rusko zcela spolkne. On a jeho stoupenci tím straší už roky, protože chtějí peníze a udržení stávajících vztahů. Hrají stále ty stejné karty. Proto bychom neměli jejich agendu přebírat.
Přežil by ale dnešní režim bez pomoci Ruska?
Ne, to rozhodně ne. Bez Ruska by Lukašenko ztratil moc už před mnoha lety. Rusko režimu pomáhá morálně, politicky, diplomaticky, a dokonce i vojensky. Putin například slíbil Lukašenkovi pomoc vojenské policie při zásazích proti demonstrantům. Samozřejmě, Bělorusové mají s Rusy dlouhodobé, hluboké vztahy, a to se nezmění. Jenže Putinovy činy tyto vztahy narušují. Hodně lidí teď vidí, že Lukašenko je zdrojem jejich utrpení a že Putin ho podporuje.
Jak by mohla Evropská unie a vůbec celý Západ Bělorusku pomoct? Nabízejí se tu nějaké účinné nástroje?
Západ nemá mnoho nástrojů k tomu, aby situaci ovlivnil, změnil k lepšímu. Dobře tomu rozumím. A problém je také v tom, že ty nástroje, které má, nepoužívá efektivně. Když mluvíme o sankcích, měly by být mířené přesněji, aby byly pro režim bolestnější. Tři balíky sankcí nebyly dostatečně odstrašující a současná příhoda s letadlem je toho důsledkem.
Evropská unie neuznala výsledky voleb, ale Lukašenko je stále u moci, takže to asi nestačilo. A co udělal Západ pro to, aby byly v Bělorusku volby nové? Nebo aby došlo k vyjednávání? V posledních měsících Bělorusko zmizelo z agendy EU. Není prioritou, což je problém. Jde o evropskou zemi sousedící s EU, a co se v ní odehrává, ovlivňuje bezpečnost celého regionu.
