Jak se vede válka v 21. století? Na tuto velmi aktuální otázku vám odpoví britský spisovatel Mark Galeotti. Ten ve své poslední knize Weaponizace všeho poutavě popisuje moderní způsoby vedení konfliktů – od těch konvenčních až po skryté hybridní metody, jejichž obětí se dnes může stát každý.
Mark Galeotti je jedním z předních odborníků na současný Kreml. Autor knih o ruském organizovaném zločinu, podcastu „In Moscow’s Shadows“ (Ve stínu Moskvy), profilové publikace „Musíme si promluvit o Putinovi“ i popularizačních „Krátkých dějin Ruska“ se vyznačuje detailní znalostí moskevských poměrů. Zároveň ale i ochotou jít proti řadě oblíbených západních narativů o Putinovi jako neomezeném šílenci, nebo naopak geniálním šachistovi. Příjemné je, že se vyhýbá i hysterickým reakcím a postojům typu „vše ruské vždy bylo špatné“, které jsou sice vděčným zdrojem lajků a humoru, ale analýze situace a východisek z ní aktivně brání.
„Weaponizace všeho“ (The Weaponisation of Everything) je pak dílem, které představuje a popisuje řadu často zmiňovaných konceptů nového způsobu vedení konfliktů, poskytuje vyhodnocení jejich úspěšnosti, ba dokonce (méně úspěšně) představuje i historické paralely. Kniha má jednu fatální smůlu, která nám zároveň může pomoci ověřit její koncepty – byla napsána a vyšla těsně před zintenzivněním ruské agrese vůči Ukrajině v podobě vojenské invaze.
„Estonsko je i přes malý počet obyvatel schopné poměrně úspěšně čelit kybernetickým hrozbám.“
Co Galeotti říká, jak to obstojí v kontaktu s realitou a kde jsou limity historických paralel? Pro aktualizaci do současné situace budu používat občas jiné příklady a odkazy než Galeotti.
Co si představíte pod termínem weaponizace?
Asi nejlepší ilustrací Galeottiho stylu je už samotný název. Weaponizace se stala v posledních letech populárním buzzwordem, a i on částečně sebeironicky, částečně vážně říká, že nejenom, že se nejedná o zcela novou věc, ale že nemá smysl mluvit o weaponizaci sociálních sítí v době, kdy je všechno weaponizované.
V knize se autor zaměřuje na ty nejzjevnější prostředky vedení konfliktů v současné době: lawfare (válku skrze soudy), PR konflikty, válku v digitálním prostoru, weaponizaci obchodních vztahů, weaponizaci pomoci a v posledku i (opět poněkud sebeironicky) weaponizaci zbraní, kdy se mluví o nových možnostech využití armády atypickými způsoby.
Válka v digitálním prostoru
Koncept přenesení konfliktu do digitálního prostoru se stal už všeobecně uznávanou konstantou světa a Galeotti zde přináší spíš krátký přehled a popis základních strategických principů. Opakuje se zde tak problém nejasné odpovědnosti – od cíleného užívání kriminálních elementů (kde minimálně část ruských aktérů jedná pod pohrůžkou vězení v zájmu státu, ale zároveň bez doložitelné odpovědnosti RF) až po přenos odpovědnosti na soukromé firmy.
V těchto případech státní agentury buď částečně doplňují stavy kontraktory (například NSA, vzpomeňme Snowdena), nebo využívají produkty firem, u kterých je ale rozhraní mezi čistě soukromým byznysem a bezpečnostním nástrojem státu složitě řešitelné (italský Hacking Team, izraelská NSO Group).
Čtěte také: Smazaná data, nefunkční počítače: Jak se válčí v ukrajinském kyberprostoru
Popsané rozložení odpovědnosti a zároveň možnost spáchat velmi reálné škody (vzpomeňme minimálně Stuxnet) dělají z digitálního prostoru zcela přirozené neustálé bojiště. A zároveň takové, kde jsou poměry sil velmi asymetrické a jednotlivé státy mohou s trochou dedikace bušit o několik tříd nad svoje standardní diplomatické a ekonomické možnosti.
Skvělým příkladem je Estonsko, které se státním rozpočtem odpovídajícím rozpočtu jedné příslušné US agentury zvládá být významným hráčem.
V roce 2022 je ale možné říct, že se už prakticky všechny plus minus funkční státy a organizace na realitu neustálých střetů a ohrožení v kyberprostoru jaksi aklimatizovaly.
Obchodní válka
Střet skrze obchodní sankce a embarga není ničím novým a jedná se o tisíciletími prověřený nástroj vedení konfliktu. Otázka, kterou si na základě událostí poslední dekády Galeotti klade, je jiná – jsou stále sankce a embarga efektivní nástroj, nebo je to jenom simulakrum, které děláme, aby se něco dělo?
Ekonomické sankce Rusko ani nedonutily zastavit invazi na Ukrajině, ani zbavit moci Vladimira Putina.
Jeho postoj zde je asi nejkontroverznější částí knihy. Na jednotlivých příkladech ilustruje, že embargo toho příliš nemění – dopadá na lidi, na které by dopadat nemělo, a dopady například západních sankcí vůči Severní Koreji, Íránu i Rusku považuje za neefektivní. A v poměru “cena/výkon” hloupé. Sovětský svaz byl spíše zničen vnitřními problémy než mezinárodním tlakem, ten věc maximálně urychlil. Zároveň ale říká, že německý koncept Wandel durch Handel (změna skrze obchod) selhal též. Skoro by to až vypadalo, že obchodní politika ve své podstatě nic neovlivňuje.
Zde mám potřebu asi největšího nesouhlasu s představenou argumentací a jejími inherentními rozpory. Není možné říkat, že potenciální odpojení od SWIFTu není pro Rusko vůbec žádným problémem, protože přeci vytváří drahou a výrazně slabší verzi téhož. Pokud by to nebyl problém, tak Rusko nemusí nic vytvářet.
Stejně tak jsou i jednotlivé případy komplikované: podařilo se skrze embarga demokratizovat KLDR? Ne. Ale kromě toho, že si dlouho užívala podpory Číny, tak se dá říct, že mise byla splněna. Jedná se totiž o marginální rogue state, který nemá prakticky žádnou schopnost kamkoliv projektovat moc, a získal (hypotetické) omezené nukleární kapacity až nedávno. A neví, co s nimi.
U Íránu hrálo významnou roli to, že Evropa US sankce cíleně obcházela – a ekonomická situace této země je mírně řečeno nedobrá, nějaké zásadní jaderné arzenály také nemá. U Sovětského svazu je možné říct, že každý rok, o který se zhroutil dřív, znamenal (hlavně pro satelity, ne pro Rusko) významný profit.
Nejaktuálnější příklad je ten ruský, kde je třeba přiznat, že sankcemi v současné podobě se nejenže nepodařilo odstrašit Rusko od útoků na Ukrajinu, ale ani odstavit od moci diktátora. Jedná se však o věc, u níž teď stěží provedeme zaslepený experiment: jak by asi vypadala situace, kdybychom s Ruskem byli v plném obchodním spojení a snažili bychom se mít s ním dobré vztahy?
Gaelottiho koncepce, že obchodní válka je sice válka, ale zas tak moc na ní nesejde, je tak zajímavým kontrariánstvím vůči politickému mainstreamu, ale jako užitečný koncept k orientaci nepostačí. Vysvětlení, že politici obchodní sankce udělují hlavně proto, aby se „něco“ dělalo, může sice objasnit některé slabé a symbolické sankce, ale ne to, proč se k nim národy stále vracejí. A kromě toho, že dělají znatelnou škodu na ekonomice daného státu a nově i omezují možnosti cílených jednotlivců, můžeme si třeba i na příkladu Navigačních akt říct, že NĚKDY umí zafungovat silně.
Válka práva – lawfare
Nejnovější koncept ve weaponizaci je jednoznačně koncept právní války mezi státy a dalšími aktéry. Tím je myšlen stav, kdy státy a další aktéři prosazují své zájmy skrze rozsáhlé, drahé a komplikované bitvy: nikoliv vojenské, ale právní – a vyplácí se jim to (!).
Úspěch Ruska není ani tak v dlouhodobém ovlivňování dezinformacemi, ale v mistrném využití krizových momentů. Příkladem je Krym.
O kořenech mezinárodního práva je možné mluvit dlouze, ale jako zásadní zlomy vidí Galeotti vestfálský mír, jenž důrazem na plnou suverenitu států mezinárodní právo silně omezil, dále pak snahy o zavedení jakýchsi “pravidel války” (zde se hodí zmínit “naši” Berthu von Suttner-Kinskou) a hlavně pak vznik Organizace spojených národů.
K OSN má až osvěžující pozitivní vztah. Je to samozřejmě slabá instituce, která nemá sílu prosadit řadu věcí a která je determinovaná starými vlivy a nadhodnoceným postavením stálých členů Rady bezpečnosti. Její lidskoprávní a další komise často ovládají státy s tragickým vlastním stavem lidských práv.
Jenže OSN je průkopníkem a stále funkční arénou, platformou, ve které je možné řešit věci diplomaticky. A pro jednotlivé aktéry stojí za to vynakládat energii tímto směrem: investují mnoho prostředků na lobbing hlasujících.
Jak to dělají? Třeba v podobě rozvojové pomoci pro nestálé členy Rady bezpečnosti. Je to nefér a trochu zkorumpované? Ano. Je lawfare mnohem, mnohem lepší než válka? Ano. Může pokrýt všechny problémy? Nemůže, samozřejmě. Ale bez tohoto prostoru by bylo vše ještě mnohem horší. Co však také OSN poměrně hbitě umožňuje, je organizace států na plus minus legitimní platformě proti „otravným problémům“ typu mořských pirátů.
A lawfare mezi státy a NGOs či korporacemi známe také detailně jako účastníci největšího spolku postaveného na krystalizaci řešení skrze mediované právní spory: EU koncepčně převádí všechny spory, které by dříve byly čistě bilaterální, nebo by rovnou vedly k další eskalaci na společnou úroveň. Dobrým příkladem lawfare tak může být spor o Turów. Po dvou letech v této kauze Polsko usoudilo, že na platformě evropských soudů příliš prohrává a nemá nijak dobré vyhlídky, a tak rychle dopomohlo k ukončení sporu. Jiným aktuálním případem jsou spory o práva za polárním kruhem, o které momentálně severní státy zoufale závodí.
PR a dezinformace
Asi nejcennější částí knihy je realistické hodnocení na Západě populárních pojmů týkajících se dezinformační války, destabilizačních snah a podobně. Velmi zkráceně: Galeotti nepopírá jejich existenci a vliv. Ale váhu, kterou těmto pojmům přikládáme, považuje za nečekaný úspěch agresorů.
Rusku, a speciálně Putinovi, se přisvojují až magické, hypnotizační schopnosti, jako by svým vlivem dokázal působit na celé národy a přispíval k úspěchům „ruských kandidátů“. Ti jsou pak (k velké radosti Ruska, které už roky přiznaně hraje na image zlého chlapce) vnímány jako dopad těchto ďábelských intervencí.
Rusko ale pracuje pouze s tím, co mu dokážou jeho cíle na Západě dodat. Tomio Okamura, Marine Le Pen a Viktor Orbán nejsou vynálezy Putina – a on jim ani neposkytuje tolik zdrojů, aby pro ně dokázal vytvořit autentickou politickou sílu. Je to celkem nahodilá sbírka oportunistů, se kterou Putinovi není zatěžko spolupracovat a která v rámci svých agend mířených proti EU či NATO provádí vlastní aktivity a říká silná slova. Je celkem jedno, jestli tajemná trollí farma v Petěrburgu dodá nula, dva nebo deset účtů, které budou pod identitou bodré tety z Podkrkonoší sypat moudra o míru na Facebook.
Důležité je, že přímo tady čekají desetitisíce velmi reálných tet a strýců ze všech koutů státu, kteří jsou se současným stavem věcí tak odcizeni, že jakákoliv kontrariánská zpráva, tedy zpráva zpochybňující vše všeobecně přijímané, je jim milá. V tomhle jim pak napomáhají nejen algoritmy sociálních sítí, ale hlavně algoritmy mainstreamových médií, které jsou tlačeny touhou mít co největší a nejzajímavější konflikt, a tak dávají prostor i nahodilým lunatikům – právě proto, že říkají zrovna něco šíleného. To jsou inherentní vlastnosti a slabiny našeho nastavení. To, že trhliny zaplňuje zrovna Putin, není nečekané. Koneckonců, jak dopadly „Moskvou ovlivněné“ procesy v posledních letech?
Brexit skončil velmi těsným vítězstvím, i tady ale jedno procento mohlo hodně změnit. Volba Trumpa jednoznačně překvapila i Kreml (nepřekvapený byl jen Institut Václava Klause, který toto vítězství zjevně zosnoval). Skotsko je stále součástí Británie a Katalánsko zase Španělska. Stále více států přijímá euro jako svou měnu, německé straně AfD se nepodařilo získat žádný významný vliv a tak dále. Dlouhodobé ovlivňování Rusku zas tak dobře nejde. Jeho úspěchy jsou ale jinde.
Blatantní lži v krizových situacích totiž několikrát paralyzovalo jakoukoliv taktickou reakci Západu. Nejjednodušším příkladem je obsazení Krymu, kde se najednou objevili mužíci v zeleném. Než padla shoda, jestli to jsou Rusové, žoldáci či vyzbrojení místní, nebo samostatná akce černomořské flotily, a jaká je vhodná odpověď, tak byla ukrajinská kasárna obklíčená a Krym zajištěn. Rusko stále takticky využívá tuto variantu. Ta má ale háček – mezinárodně totiž Ruskou federaci stále více izoluje a navíc vyvolává pochyby i uvnitř.
Pro současné válečné konflikty je typické, že se jich účastí v podstatě každý. Stačí jenom kliknout.
Druhá na první pohled velmi úspěšná taktika je taktika mlžení situace milionem verzí a lží. Dlouhodobě tento přístup končí spíše remízou. V tomto případě je nejslavnějším příkladem sestřelení letu MH17. Rusko předložilo doslova všechny existující varianty toho, co se stalo – včetně verze, že let byl od začátku naložen mrtvolami (i po letech je to tragicky směšné). Tím se vytváří dojem, že žádná pravda neexistuje a vše se řídí nějakou silou. Takový přístup nejenže Rusku nepomůže najít si rovnocenné spojence, navíc ale také rozbíjí jeho vlastní argumentaci tam, kde na ni tomuto státu záleží.
Není příliš účelné platit geologické výzkumy, které říkají „ano, toto je součást našeho pevninského šelfu“, a zároveň ignorovat všechny hranice. Dezinformační ruská taktika ale také narazila na jednu kompletní přeměnu konfliktu, která shrnuje podstatu celé knihy.
Demokratizace války
Největší proměnou války v současnosti totiž je, že ji dnes může (a musí) vést kdokoliv a téměř každý se jí nějak účastní. Konflikty používají široké spektrum dostupných nástrojů, takže se v těch většího rozsahu angažují nejen státy (neustále a na mnoha frontách), ale i korporace, neziskové organizace a náhodná hnutí.
Každý klik, každé sdílení, každý nákup produktu nebo jeho bojkot už není čistě individuální aktivitou, ale stává se zrnkem v probíhajících konfliktech. Samozřejmě nejde o čistě dnešní vynález. Korporace měly své politické názory vždycky, ale síla jednotlivých občanů je teď mnohem větší.
Nejvýraznějším příkladem může být web Bellingcat. Ten dokázal bez podpory jakýchkoliv organizovaných agentur a na základě veřejně dostupných údajů shromáždit všechny informace týkající se sestřelení MH17. Povedlo se mu také propojit fotky nadšených ruských vojínů ze sociální sítě VKontakte s reálnými lokacemi na okupovaném území, či identifikovat ruské důstojníky odpovědné jak za atentát na agenta Skripala, tak za výbuch ve Vrběticích.
”Wars without warfare, non-military conflicts fought with all kinds of other means, from subversion to sanctions, memes to murder, may be becoming the new normal.”@MarkGaleotti The Weaponisation of Everything : A Field Guide to the New Way of War. #lukeminen pic.twitter.com/je3FE7tFMl
— Petteri Kajanmaa (@PutteKaj) January 26, 2022
V obecné rovině proto demokratizace konfliktu nemá jenom podobu rozzlobených matek, které podporují ruskou intervenci v Sýrii. Patří sem i občané, kteří v informačně bohatém světě dokážou zjistit víc než profesionální agentury.
Tato demokratizace války umožňuje její neustálou přítomnost – vždy se najde někdo, kdo ji zrovna bude vést. Také ale podle Galeottiho mění válečný konflikt v celkem smysluplný koncept. Autor argumentuje, že stejně jako v době kondotiérských válek v Itálii se jedná o válku, která má své oběti, ale umožňuje jednotlivcům zapojit se nebo si „dát pauzu” podle chuti.
Demokratizovaná válka na všech frontách je bezpečnější a pro svět mnohem přijatelnější než náhodné konflikty materiálních válek. Cílem pak není ukončit konkrétní boje, ale snažit se je držet více nefyzické a zprostředkované, a pak může být svět weaponizovaného všeho skoro i milý. Tedy dokud se konflikt drží mimo linie tradiční vojenské okupace.
Weaponizace zbraní?
Jenže právě to se stalo krátce po vydání knihy v bezprecedentní podobě – konflikt se přelil do skutečné, fyzické invaze. To dává všem představeným konceptům trochu nepříjemnou pachuť.
Putinova agrese vůči Ukrajině uplatňuje veškeré aspekty totálního vedení války na všech úrovních. Do velké míry bez známého záměru užívá cílené eskalace a pokouší se klást nesmyslné podmínky. Je jasné, že nikdo nepřistoupí na stažení NATO ze střední Evropy, jak si Kreml přeje. Rusko ani nečeká, že by takový požadavek někdo přijal. Jenže možná tento přístup není geniální maskovací strategie, avšak symptom vedení války na všech frontách.
Čtěte také: Na Ukrajině hrozí krvavá válka s rysy druhé světové, tvrdí bezpečnostní expert
S vedením neustálého konfliktu na veškerých úrovních přirozeně souvisí několik problémů. Jedním z nich je případ, kdy dojde ke strategickému zmatení toho, jakých cílů je smysluplné dosáhnout. Vše se pak mění na nepřetržitou snahu zvýšit své momentální kapacity a rozšířit možnosti. Rusko tak jedná od gruzínské invaze permanentně. Všechny jeho kroky vedou k tomu, aby vždy mělo více variant něco udělat.
Moskva si ponechala taktické možnosti posílat lodě do Tartu, udržet Bašára Assada v Damašku a zároveň mít Podněstří i východ Ukrajiny zamrzlý a připravený k další akci. Stejně tak si budovala mohutnou, reformovanou a velmi bojeschopnou armádu.
Jenže k čemu to vedlo? K jakým měřitelným ziskům? Těžko říct. Snad kromě přeměny vagnerovců z nástroje státu k žoldnéřskému modelu a pak zase zpátky. Nebo k vytvoření frontové linie, která přetíná Ukrajinu, v jejímž stínu se skutečně nežije dobře.
Obnovy carské slávy a Novorossije jsou v nedohlednu. Diplomatická izolace Ruska se (přes novou dohodu s Azery) dále zesiluje. A triky, jako je rozdávání ruských pasů rusky mluvícím občanům, se nejspíš Rusku brzy vrátí na Sibiři.
S příchodem ruské invaze se tak v kontextu Galeottiho práce objevuje několik zásadních otázek. Je obsazení Ukrajiny vrcholem ruského snažení, konečným úderem osm let trvající kampaně proti Kyjevu? Je současná agrese dalším nástrojem, kterým se Rusko stále snaží dokázat taktickou relevanci a získat pozornost, aby zastřelo masivní vnitřní problémy? Pokud ano, existuje vůbec z této eskalace nekrvavá cesta ven? A pokud byl Putin ochoten přistoupit k invazi (přičemž už jenom shromáždit takové množství vojsk stojí hodně zdrojů i životů), znamená to, že zcela rezignoval na snahu o vnější a nejspíš i vnitřní, legitimitu? Půjde tedy už jen cestou mlžení a silových řešení?
To se dozvíme nejspíš v nejbližších dnech. Také ale uvidíme, jaké oblasti je zbytek světa připraven plně weaponizovat. Už teď však víme, že se potvrzuje jeden podstatný Galeottiho postřeh – zásadní weaponizovaný nástroj je jednoduše stále zbraň. Muž s puškou a vedení konvenční války stojí dnes řádově více než před třiceti lety a neporovnatelně více než za druhé světové války.
Stále je ale nejsilnějším a finálním argumentem schopnost poslat někam ozbrojené vojáky, kteří řeknou „tady je to naše“. Všechny další, civilizovanější válečné arény tak mohou sloužit pouze jako předstupeň, než přijdou skuteční ozbrojenci. Nejzásadnější rozdíl oproti druhé světové válce pak je, že dneska už nikdo nutně nemusí vyvěsit vlajku.
